Fall Out Boy - American Beauty / American Psycho

Fall Out Boy nám v roce 2013 ukázali, jak má vypadat úspěšný comeback. Po pěti letech od "Folie à Deux" a protichůdných vyjádřeních o konci společné kariéry se zčistajasna objevili znovu na scéně, za pár týdnů na to bez velkých řečí vydali nové album a vyrazili na turné, které rozhodně stálo za návštěvu. Nahrávka "Save Rock And Roll" kvůli inovovanému zvuku a mnohými nepochopenému názvu sice nesedla úplně každému, na jednoho ztraceného fanouška ale připadali dva noví. Obnovená skupina tak do nové etapy vykročila tou správnou nohou a s úplně novou generací příznivců navázala na své předchozí úspěchy.

Kdo by ale čekal, že kvarteto Patrick Stump, Pete Wentz, Andy Hurley a Joe Throhman shrábne prachy a zase se na pět let odmlčí, byl by na omylu. Překvapivě rychle připravená novinka "American Beauty/American Psycho" v načaté práci pokračuje tím nejlepším možným způsobem a potvrzuje slova basáka Wentze, že "dokud budou nápady, budou i nová alba Fall Out Boy". Pravdou totiž je, že původně se vlastně nic točit nemělo.

Úspěšné celosvětové turné a následující společná letní šňůra s Paramore a New Politics byly totiž natolik inspirující, že aniž by to kdokoliv plánoval, nápady na nové songy se začaly kupit. Zářijovému singlu "Centuries" s vysamplovanou Suzanne Vega už jsme se na musicserveru věnovali v obsáhlém článku, málokdo ale asi čekal, že se videu inspirovanému Davidem a Goliášem i myšlenkou Emila Zátopka bude dařit tak moc, že to dotáhne až do Top 10 americké hitparády, a budou ho protáčet dokonce i naše rádia.

Zda jej budou v nejbližší době následovat i další singly, jakými jsou "American Beauty/American Psycho" nebo ještě horká novinka "Irresistible", je v tuto chvíli těžké předjímat, ale vzhledem k tomu, že ani jeden z nich neobsahuje povědomou melodii jako partem zpěvačky Lolo doprovázený pilot, to není příliš pravděpodobné. To však neznamená, že by album, jehož název vychází ze stejnojmenných filmů, knihy a nahrávky Greatful Dead, nemělo co nabídnout.

Jak energický otvírák "Irresistible", tak halekající druhý singl se řadí k rozbuškám, které zafungují okamžitě. V písni o Nancy Spungen, která vztahem se Sidem Vicousem rozvrátila Sex Pistols, kraluje Stumpova práce s hlasem, neboť jeho bojovný výraz a skvělý timing dává zasekávané melodii tu správnou dynamiku. To druhá ukázka, samplem z "Too Fast For Love" od Mötley Crüe podpořená titulní věc, vrací kapelu do odlehčeného tónu. A když frontman zpívá "Myslím, že jsem se znovu zamiloval / Ale třeba jsem si jen vzal trochu víc prášků na kašel, než jsem měl", stěží potlačíte pobavený úsměv.

Ostatně jak dlouhodobě kvalitní texty, tak také donedávna ještě zřídka používané samply jsou jednou z hlavních charakteristik šesté řadovky pop-punkerů z Phoenixu. Kromě prvních dvou singlů je najdete i v singlu "Uma Thurman", pulp-fictionovské oslavě silných a soběstačných žen, kde skupina využila znělku pozapomenutého hororového sitcomu "The Munsters". Malý výřez z "Lost It To Trying" od Son Lux se nachází také v odpíchlé "Fourth Of July", uvěřitelné vzpomínce na jednu vášnivou jednorázovku, která Petea Wentze i po letech vrací k otázce "Co kdyby?"

Citáty

Revoltující punková muzika byla odjakživa hlavně o názorech a Fall Out Boy jich nemají málo. Například je jim fuk, jestli je ještě někdo považuje za emo kapelu. "Vždycky jsem si myslel, že ten žánr je strašná hovadina," říká dnes bubeník Joe Trohman. "Nejlepší je nedělat si starosti s tím, jak nás lidi škatulkují. Pořád nám říkají 'emo' a 'pop-punk', což mi přijde neuvěřitelné. Pokud tyhle termíny nezmizely s vydáním 'From Under The Cork Tree', tak teď už oficiálně ztratily smysl. Ale i když vlastně nezáleží na tom, jak nás lidi budou škatulkovat, pořád si myslím, že k opravdovým emo kapelám jako Promise Ring máme hodně daleko."

Pete Wentz: "Jsme asi poslední rocková kapela, pro kterou není pop nadávkou. Máme rádi rock i pop a nestydíme se za to. Ale je to jak kdybychom byli někde na ostrově, kde s námi nikdo nechce kamarádit. Jen pár skupin má ten extra super mega doživotní status, že si může dělat, co chce. Nemusí ani nic nahrávat. Všichni ostatní se ale dostávají do střetu s pop kulturou dneška a musí na ni být schopní reagovat rychle." (podobný názor zastává i Bono, pozn. aut.) "DJ's a rappeři to zvládají, protože nemají další lidi, se kterými by se dohadovali. A i my jsme chtěli tentokrát udělat nahrávku, která by demonstrovala, že můžeš držet prst na tepu doby a až se módní vlna přežene, zase zatočíš kormidlem."

Patrick Stump se vyjádřil i k odebráním skladeb ze Spotify po vzoru Taylor Swift: "Teď je strašná horečka s tím, že když to neuděláš, skončíš jako žebrák na ulici. Já říkám, že to jsou všechno jen kecy. Ve skutečnosti jde totiž jen o to, že nikdo nechce přiznat, že si jako malý nahrával písničky přes kazeťák. Chci říct - vždycky tady byly jiné způsoby, jak se k hudbě dostat. Ale přesto si pořád kupujeme desky. Pořád chodíme na koncerty. Lidi, co se starají, se budou starat dál. Nemyslím si, že streamování nějak přehnaně někomu ubližuje a sám jsem díky němu objevil hromadu skvělých kapel."

"Nedokážu si představit, jak si kapela sedne ke stolu a říká: 'Víte co by pro nás znamenalo fakt hodně? Zahrát celé deset let staré album od začátku do konce. To je ta nejupřímnější věc, kterou můžeme udělat, a ani trochu to není motivované penězi.' (smích) Pořád se nás na to ptají a já jim na to říkám: 'Proč? Proboha proč bychom to sakra dělali?'" říká Stump. "Jediný způsob, jak to udělat čestně a cool, je odehrát to bez ohlášení. Třeba jako když U2 hráli v nějakém klubu v Chicagu celé 'Boy' nebo tak něco," dodává zpěvák.

"Chtěl bych dát jasně najevo, že nepojedu na turné, pokud nebudu mít co nového zahrát. Není to otázka peněz. Spousta skupin udělala skvělá alba i později ve své kariéře, třeba 'Endless Wire' od The Who je naprosto super. Pak takovou formaci vidíš na turné a celé je to jen o nové desce. Je přece skvělé být starší kapelou, která se soustředí na své nové desky a hledí stále vpřed a až na úplný nakonec dá pár hitů, ve kterých je najednou nový život. Nic není smutnější než stará kapela, které je všecko jedno a prostě vyjede ven a hraje hity," říká zpěvák. Basák Wentz k tomu dodává: "Je to jako Mickey Rourke ve filmu 'The Wrestler'. Ten charakter existuje v reálném světě. Je to případ někoho, kdo odmítá uvěřit, že některé věci už jsou minulostí. My se touhle skupinou nikdy nestaneme."

Filozofii nahrávání vysvětluje Patrick Stump následovně: "Všechny naše singly během první fáze naší kariéry byly svým způsobem divné a žádný z nich nebyl podobný předchozímu. To je systém, jak věci udržet v chodu. Cestou k uctívání minulosti je neopakovat ji."

Fall Out Boy se také nehodlají vzdát myšlenky brát desky jako umělecký objekt. "Je velmi krátkozraké říct, že album je mrtvé. To je jako dívat se na plátno a nevidět na něm barvy - nevědět, co všechno s ním můžeš provést. Jo, žijeme ve světě, který se soustředí na singly, ale pro mě jsou celé nahrávky stále podstatné. Vložil jsem tuny myšlenek do naší novinky, abych si byl jistý, že ta zkušenost tam je, dumal nad pořadím písniček, změnou temp a podobně. Všechno je to pro mě důležité, protože alba jsou pro mě pořád důležitá," uzavírá Stump.

Kontrastní témata lásky a nenávisti se svižně odsýpající nahrávkou táhnou od začátku do konce, a i když třeba nostalgicky návratová "Jet Pack Blues" nebo zamilovaná "Favourite Record" patří z textové i hudební stránky k těm hůře zpracovaným (zde nejspíš hrál roli producent Jake Sinclair, který kapelu přinutil prohrabat laptopy a dokončit i nepoužitá dema, která už schvalovacím procesem jednou neprošla), existuje ještě jeden song, který rozhodně stojí za zmínku.

Pomineme-li v animáku "Velká šestka" použitou "Immortals" a její lehce indické motivy, obecně se dá říct, že první polovina novinky je vydařenější, nápaditější a hitovější než ta druhá. A promosingl "The Kids Aren't Alright" tuto tezi jedině podporuje. Úžasný text plný přátelství, pospolitosti a empatie se zde snoubí s mohutným, rozpínajícím se refrénem, z nějž čiší ohromný zápal, vášeň a chuť rvát se se životem. Fall Out Boy se v této písni neskutečně vytáhli a není pochyb o tom, že tím zavdali svým příznivcům o důvod víc, aby jim zůstali věrní i nadále.

S tím souvisí ještě jeden poznatek. Je obdivuhodné, že ač už za sebou mají šest řadovek a stále se věnují obvykle krátkodechému pop-punku s jemnými dotyky elektroniky, neopakují se. Ani o jediné z deseti skladeb nelze říct, že byste ji od nich v drobných úpravách už v minulosti slyšeli. To je devíza, kterou jim může konkurence závidět.

Fall Out Boy natočili rychlou, zvukově ucelenou, energií i silnými refrény nabušenou jízdu, kterou lze bez obav doporučit komukoliv, pro kterého není pop v souvislosti se vzpurným punk-rockem sprostým slovem. Mohli si sice vyhrát i se závěrečnými minutami stopáže a navrch přihodit ještě nějakou tu baladu, ale i bez těchto atributů je znát, že elánu i obstojných nápadů mají stále dostatek. Tak snad jim ten druhý dech i nastolené tempo ještě vydrží. Poslouchat jejich desky je totiž ještě pořád radost.