Fall Out Boy - Save Rock and Roll

Dobrá, takže Fall Out Boy jsou zpátky. Po více jak čtyřech letech zde máme novou desku, a když shrneme první dojmy a výkřiky fanoušků z Facebooku, YouTube a spol., resumé by mohlo znít zhruba nějak takto:

Jediná skladba, která bez problému obstojí vedle staršího materiálu, je nadupaná hitovka "The Phoenix". "My Songs Know What You Did In The Dark (Light Em Up)" a "Alone Together" se ještě dají vzít na milost a zmínku si zaslouží i zběsile uhánějící "Rat A Tat". Závěrečný ploužák s Eltonem Johnem už je sice vyložený úlet, ale právě proto byste si ho měli poslechnout. Alespoň jednou. A ten zbytek? Nevýrazná nuda!

Kdo, sakra, chtěl na albu FOB poslouchat synťáky? A proč se to, kruci, jmenuje "Save Rock And Roll", když je to veskrze jen takový bezpohlavní popíček, který připomíná tu příšernou Stumpovu sólovku? A vůbec, neměl bych se teď začít rozhlížet po jiném jméně, kterému vtisknu přívlastek "moje nejoblíbenější kapela"? Vždyť tohle je humus! Dávám 3 z 10 a vracím se k "From Under The Cork Tree"!

Stačí to natáhnout na pět odstavců a voilà, recenze je na světě. To by ale bylo až příliš jednoduché a krátkozraké. Proto na to pojďme trochu odjinud.

Fall Out Boy se prý nejvíce obávali toho, jestli o ně po takové době ještě bude zájem. Jak je vidno z výše uvedených emocí, téměř vyprodaného jarního turné a titulu nejprodávanějšího alba světa, vypadá to, že se báli zbytečně. Fanoušci nezapomněli. A protože by byla škoda shodit jejich návrat několika plivanci na netradičně pojatou novinku, zkusme zklidnit úvodní rozčarování a dejme albu šanci. Ponořme se do jeho hlubší analýzy, ať zjistíme, co všechno vedlo k tomu, že posloucháme právě to, co posloucháme, a jestli nám náhodou neunikají souvislosti.

Začít nelze jinak než navázáním na místě, kde jsme naposledy přestali, tedy na přelomu let 2008 a 2009, kdy skupina válčila s reakcemi na čtvrtou řadovku "Folie à Deux". Osobně jsem s ní neměl problém, většina tehdejších příznivců ale měla jiný názor. Illinoiská čtveřice se o minulosti moc pěkně rozpovídala pro Rolling Stone, projděme si tedy předchozí léta společně s nimi.

Co se dělo mezi lety 2008-2013?

© nme.com"Folie à Deux" bylo nenáviděné album. Po sedmi prací naplněných letech byla skupina před jeho natáčením vyčerpána. Její členové si sice procházeli jinými starostmi než při svých začátcích, důvodů k radosti ale přesto mnoho nebylo. Už to nebyli ti obtloustlí otloukánci ze sousedství, nýbrž hvězdy - se vším, co k tomu patří. Basák a textař Pete Wentz se za ta léta stal tváří skupiny, a když se jeho tehdejší ženě Ashlee Simpson narodil syn, jeho fotky zdobily stránky bulváru ještě dlouhé měsíce. Dnes už své sebestřednosti lituje, ale tehdy si to užíval: "Být Pete Wentz, jó, to bývalo něco." Hvězdné manýry mu ale dlouho nevydržely a nabalující se problémy ještě urychlila nastupující závislost na prášcích, díky kterým už úplně přestával vnímat okolní svět. O moc lépe na tom nebyli ostatní členové: "Někteří z nás stáli na pódiu za starou bačkoru. A ti zbývající byli prostě jen opilí," vzpomíná kytarista Joe Trohman. Upozaděný zpěvák Patrick Stump zůstával jako jediný při smyslech, a tak se snažil dát desku dohromady o samotě.

Album mělo být konceptuální kritikou americké konzumní společnosti, jenže zapojení ostatních spoluhráčů desce citelně scházelo, a tak tato výpověď měla trhliny. Fanoušci na kapelu nepřestávali nadávat a ta se s novou situací neuměla vyrovnat. Po letech na vrcholu se tak skupina začala požírat zevnitř. Problémy se stupňovaly až do doby, kdy se Stump posadil a prohlásil: "Stačilo. Nenávidíme se navzájem a máme toho dost. Musíme si dát pauzu, jinak se rozpadneme."

© mtv.comNikdo jiný ale pauzírovat nechtěl. A i když si Stump nakonec prosadil svou, ostatní členové se dnes v rozhovorech vyzpovídávají z depresí, kterými si kvůli tomu tehdy procházeli. Bubeník Andy Hurley přidává další vzpomínku: "Léta jsem byl zvyklý mít denní rozpis na týdny dopředu a nic jiného než práci jsem neznal. A najednou jsem se podíval do kalendáře a on byl prostě prázdný. Prošel jsem si tehdy nejtemnějším obdobím svého života. Zima roku 2009 byla příšerná."

Nakonec všichni pochopili, že jediným východiskem je pustit se znovu do práce, a tak rozjeli své boční projekty. Hurley a Trohman dali se členy Anthrax a Every Time I Die dohromady The Damned Things a ke konci roku 2010 vydali povedenou, byť komerčně nepříliš úspěšnou desku "Ironclast".

© patrickstump.comPatrick Stump sice výrazně zhubnul, ale hudebně na tom nebyl o moc líp. Chvíli si hrál na Michaela Jacksona a pak vypustil do světa sólovku "Soul Punk". Basák Wentz tehdy doufal v úspěch pod pseudonymem Black Cards, avšak spolu s Bebe Rexhou dospěli jen k EPčku "Use Your Desillusion", než Rexha v roce 2011 z dua odešla. Přijetí obou projektů bylo vlažné, muzikanti totiž vsadili na elektroniku, a tak jako spousta rockerů před nimi zcela pohořeli. Ve výsledku jejich tvorba připomínala spíše experimenty než opravdová hudební díla. Deprese se prohlubovala.

Ještě v únoru 2012 Stump postoval prohlášení, že situace je mizerná a nevidí východisko, proto nemáme v brzké době očekávat žádnou novou hudbu. Pak si zavolali s Wentzem, že "zkusí napsat nějaké songy nebo co". Chvíli to trvalo, ale nakonec vznikla píseň "Where Did The Party Go". Ta se stala motorem pro další spolupráci. Obvolali se zbylí členové a nakonec se všichni shodli na tom, že návrat sice ano, ale ne za cenu toho, že by jen žili ze svého odkazu. Nezdálo se totiž pravděpodobné, že by se zopakováním stejných postupů jako v minulosti uspěli i tentokrát. "Spousta kapel si stěžovala, že jak stárnou, přestává jim mladá generace rozumět," prozrazuje Stump. "Nemůžeš pořád dělat to stejné dokola a čekat, že to lidi přijmou. Musíš vymýšlet takovou hudbu, která bude v lidech rezonovat. Najít zvuk, který zní jako ty, ale zároveň jako něco nového," dodává. I Wentz dnes v rozhovorech často poukazuje na to, jak turbulentními změnami hudební scéna za posledních pět let prošla. Reagovat na ně se tak zdálo být jediným logickým vyústěním. Jinými slovy: ano, milí čtenáři, odtud se vzaly ty synťáky.

Zbývalo vyřešit poslední dilema. Jak s návratem seznámit veřejnost? Oznámit reunion, za půl roku vydat singl, za rok album, za dva roky turné? Nepřicházelo v úvahu. "Snažili jsme se vžít do pohledu fanoušků a došlo nám, že z prodlev by se zbláznili," tvrdí Wentz. A tak se tajilo, dokud nebylo vše hotovo. A pak už to šlo ráz na ráz. Zpráva o návratu přišla 4. února, deska vyšla o dva měsíce později a teď už se čile koncertuje. A jaké reakce se objevují v reportážích z koncertů? "Bylo to fakt skvělé, jen by mohli hrát víc věcí z Folie à Deux."

V tuto chvíli se tak zdá mnohem jasnější, kde, jak a proč se tento spletitý proces promítá do nového alba, především pak do závěrečné balady "Save Rock And Roll", která posluchači dovysvětlí vše, co potřebuje pro pochopení desky vědět. Trpkou sebelítost ("I cried tears you'll never see") zde střídá uvědomění si, že se nemusíš snažit zalíbit každému ("You are what you love, not who loves you"), a píseň pak vrcholí sebevědomým povstáním s hrdým poselstvím, že se s tebou musí pořád počítat ("Oh no, we won't go, we don't know when to quit, oh oh"). Další skladby pak tento motiv dále rozvrstvují.

V hudebně nevýrazné "Death Valley" Stump křičí "we are alive", v úderné "Rat A Tat" zase "we’re all fighting growing old" a název vybrnkávačky "Young Volcanoes" hovoří snad sám za sebe. V podobném duchu pokračují i další písně, a jelikož jsou na toto téma zpracovávány i videoklipy, je trošku škoda, že recenze musí vyjít dříve, než se všech jedenáct dílů skládačky pojmenované "The Young Blood Chronicles" dostane ven. Na musicserveru se k nim pak zkusíme vrátit alespoň v samostatných video jukeboxech.

Objasnění by určitě zasloužilo i ono provokativní zachraňování rock 'n' rollu. Kdo si pod tímto vzkazem představoval rockové hymny, které z hitparád vytlačí Psye, Rihannu a jim podobné, asi bude zklamán, ale jak z předchozích odstavců vyplývá, nic takového Fall Out Boy opravdu neplánovali. Tak trochu "ztracen v překladu" totiž zůstal fakt, že rock 'n' rollem se v Americe nemyslí ani tak samotný hudební žánr, jako spíš způsob života - je to jakási rebélie a snaha o opuštění bezpečných postupů za cílem objevování těch nových, dosud neprobádaných. A právě toho se kvarteto muzikantů na albu dopouští.

Mimo nezvyklých hudebních podkladů si tak do skladeb zvou rappera Big Seana, začínající zpěvačku Foxes, vdovu Courtney Love nebo právě Eltona Johna. Je ale trošku škoda, že až na legendárního sira se v písních všichni hosté docela ztrácejí a jejich cameo je tak spíše na efekt než pro dobro samotných skladeb. V tomto tedy FOB nechtěně navazují na svá předchozí díla, která měla s hosty úplně stejný problém.

Z dřívějších dob ale naopak zůstávají některé charakteristické prvky, jež z Fall Out Boy dělaly a dělají svébytnou skupinu. Nebavíme se samozřejmě o ničem jiném než o strhujících melodických refrénech, které Stump svým vynikajícím vokálem a ohromujícím smyslem pro rytmus dokáže skvěle prodat. Co na tom, že jsou zabalené do nablýskanějšího obalu, vždyť i tak mnohé z nich fungují výborně.

"My Songs Know...", "The Mighty Fall" nebo "Miss Missing You" mají potřebnou razanci, náboj a chytlavost, ještě silněji než ony ale působí výbušná "The Phoenix", jež bubínky posluchače doslova roztříští na malé kousky. To titulní balada "Save Rock And Roll" sice nedosahuje epičnosti geniální "What A Catch, Donnie", která svými vrstvenými vokály odkazovala na předchozí singly, ale i tak má na desce své opodstatnění, neboť kromě textu boduje i zajímavým podbarvením klavíru a smyčců.

Vyváženost ale nikdy nebyla silnou stránkou kapely, proto i tentokrát narážíme na vatu v podobě tuctových "Where Did The Party Go", "Just One Yesterday" a "Death Valley", to však nic nemění na tom, že pátý výlisk se pod taktovkou producenta Butche Walkera jednoduše povedl. Historii asi nepřepíše, za poslech ale stojí v každém případě.

Najednou tak všechno začíná dávat smysl. Jakmile člověk zná všechny souvislosti, hned se na "Save Rock And Roll" dívá jinak. Jistě, takové hity jako "Saturday", "A Little Less Sixteen Candles, A Little More Touch Me" nebo "Thnks Fr Th Mmrs" novinka nenabízí, ale ruku na srdce - kolika kapelám se po letech podaří překročit svůj stín? Možná, že jsme si jejich comeback představovali trochu jinak, ale natočením druhého "Take This To Your Grave" by Fall Out Boy akorát následovali cestu, kterou se s "Gold Cobra" vydali zacyklení Limp Bizkit. A všichni víme, jak to s nimi dopadlo. Proto je správné, že FOB svůj zvuk inovovali. Vždyť novinka není vůbec tak špatná, jak by se podle prvotních náslechů mohlo zdát. Minimálně polovinu z ní tvoří zajímavé a plnokrevné písně a už to, že album vůbec vyšlo, je vlastně malý zázrak. Tak buďme rádi za ty dary a těšme se na léta příští.