Filip Topol - Sakramiláčku

Filip Topol spojil život s kapelou Psí vojáci. Však ji taky ve třinácti letech zformoval a skupina skončila s jeho předčasným odchodem v roce 2013. Pár odbočení mimo domovskou formaci v jeho kariéře nicméně najdeme. Sólový debut "Sakramiláčku" letos slaví třicet let od uvedení a znovu vyšel jako dvojvinyl.Rozervaný básník, ale také muzikant, který pravidelně hrál sólové varhanní koncerty. Člověk, který dokázal poetiku undergroundu převést do divokých devadesátých let. Bohém, kterého nakonec dohnaly jeho životní styl i křehká, poetická duše. Filip Topol měl spoustu tváří. S Psími vojáky byl neodmyslitelně spjat, ale ani na jeho sólové počiny, ať už ty živé, kdy hrál kapelní repertoár pouze sám s klavírem, nebo dvojici desek podepsanou pouze jeho jménem, tedy "Sakramiláčku" a o čtyři roky mladší "Střepy", by se rozhodně zapomínat nemělo.

Nahrávka "Sakramiláčku" vznikla rok po patrně největším hudebním vybočení kariéry Psích vojáků s názvem "Sestra", jež se opírá o stejnojmenný román Filipova staršího bratra Jáchyma. Vznikla v tomtéž čase a na tomtéž místě jako ceněná následující deska Vojáků "Brutální lyrika". Vzešlo z toho zvláštní sólové album, neboť i muzikantská sestava se zde shoduje. Mohlo by být "Sakramiláčku" podepsáno Psími vojáky? Neviděl bych v tom problém - Filip Topol se zde poetice své skupiny blíží mnohem více než na zmíněné "Sestře".

Důvod, proč "Sakramiláčku" vydal pouze sám za sebe, je nicméně zřejmý. Topol dílo od začátku koncipoval jako osobnější, obnaženou výpověď, která by odrážela jeho tehdejší psychické rozpoložení. Hudebně vychází z Filipových klavírních vystoupení, bigbítový tlak kapely, jakkoliv tu je přítomný - viz osmiminutová intenzivní jamovací jízda "Strč si hlavu do pračky" - zde oslabuje právě na úkor klavíru, který aranžím jedenácti skladeb jasně dominuje.

"Je to dopis," hlásá přípis na zadní straně dvojvinylu a poskytuje, společně s věnováním tehdejší přítelkyni Sylvii Cayer, určitá vodítka. Nosný, čtrnáctiminutový opus "Dívka odjezdu" funguje jako básnická kronika komplikovaného mileneckého vztahu ("Prožili jsme spolu malé requiem / Listí padalo, slunce oslepovalo / a město tiše hlídalo"), kde se krásné postupně hroutí pod tlakem nestálosti a slepé zamilovanosti. Vzpomínky filtrované poetickým viděním i určitým hořkosladkým odstupem ("Vždycky se najde nějakej snaživej blbec / kterej ten vlak dokočíruje zrovna tam, kam nemá").

Topol na řadě míst ironizuje výrazivo milostné poezie ("Jsem zamilovanej / jako bílej ponny / občas u toho zvoněj i zvony / A já si říkám: / 'Panebože, honey, honey…'" - "Příjezdy", resp. její variace "Odjezdy") i sám sebe ("Tak zamilovanej / že mi jeden hodně dobrej přítel řekl / Strč si hlavu do pračky!") a svou (ne)schopnost se změnit ("Samozřejmě").

Okolní svět jako by k němu pronikal v často neukotvených útržcích ("Tyčinka do Číny"). Autor introvertně pluje ve svém vlastním světě slov a obrazů, přičemž ona zamilovanost skladbami prochází jako leitmotiv nahlížený ze všech možných úhlů a vzdáleností.

Jako by již zmíněné studiovce "Brutální lyrika" předcházela brutální romantika. Bez diskuzí syrová a charakteristicky topolovsky rozervaná. Slova se vznášejí nad klavírem, inspirace u velikánů klasické hudby se přirozeně propojuje minimalismem opakujících se hudebních frází i jistou hospodskou zašpiněností. Pro Filipa Topola bylo zřejmě podstatnější textové sdělení, které hudba cíleně podporuje, jen málokdy chce na sebe sama poutat pozornost - přesto album táhne kupředu a proud slov a obrazů na více než šedesátiminutové nahrávce posouvá vpřed.

Nové vydání rozprostřelo "Sakramiláčku" na dvě černé desky. Tři strany patří albu samotnému, na čtvrté straně zbyl prostor na bonus: šestici skladeb z repertoáru Psích vojáků, včetně klasických kousků "Chce se mi spát" a "Žiletky", v tomto případě ale nahraných pouze Filipem Topolem sólově, jen s pianem.

Vychází z trojdiskové kolekce "Nebe je zatažený" (Indies Scope, 2019), přičemž je poněkud zvláštní, že právě odtud i pochází poznámka publicisty Tomáše S. Polívky na vložce s texty písní. De facto totiž popisuje jiný počin než "Sakramiláčku", formát sólových vystoupení totiž představuje spíše prodloužení linie Psích vojáků.

"Sakramiláčku" nasvěcuje osobnost Filipa Topola zase z jiného úhlu. Ukazuje ho v syrové, kapelou nefiltrované podobě. Na svém sólovém debutu zůstal dokonale sám sebou: drsný, kousavý, ironický, ale ve stejné chvíli i křehce zranitelný. Rozsáhlá nahrávka nutí k pozornému poslechu, k plutí mezi slovy i čtení mezi řádky. Spíš než k bigbítu tu Topol tíhne k rockovému experimentu. Třicet let je dlouhá doba, tahle deska ale nezestárla.