Měl jsem takovou vizi nebo spíše sen. Sen o české kapele, která tak úplně česká není, a (nejen) proto v tuzemské konkurenci nápadně vyčuhuje. A pak jsem zjistil, že nesním. Fiordmoss sice vznikli v Brně, ale kde jim začalo být brzy poněkud těsno, pročež se přesunuli do Berlína a dosavadní tříčlennou sestavu ve složení Petra Hermanová, Roman Přikryl a Jan Boroš rozšířili o norskou krev Jona-Eirika Bosky. Pobláznění z vítězství v kategorii Objev roku na premiérovém ročníku cen Vinyla nepodlehli a zarputile si šli za svým. Trpělivě, mimo zdejší scénu a na ní vyšlapané cestičky.
Pamatuju si to dobře. V chladné říjnové noci stojím pod improvizovanou celtou, kterou vedle ostravské kavárny Maryčka natáhli kluci a holky z Chee Chaaku. Mlha přede mnou, mlha za mnou, do ticha praská dřevo a guma z hořícího barelu. Chlad prostupuje končetinami a prostor vyplňují sonická kouzla přízračné entity jménem Fiordmoss. Zkazky stran fantaskní severské melancholie nelžou. Kulisa jak z učebnice, Jo Nesbø meets Hans Christian Andersen. Lovím v paměti set z olomouckého Jazz Tibetu na jaře 2012 a nestačím se divit. Jestli tenhle matroš neskončí pod stolem, bude z něj skvělá deska, vrněl jsem si tehdy pod fousy.
A dočkal jsem se. Devět mrazivých songů, čerstvý vítr, hutnější zvuk. Můžeme se bavit o Vök či Portishead, ale nemělo by to smysl. Fiordmoss mají vlastní rukopis a každé přirovnání v jejich případě kulhá na obě nohy. Kytar nápadně ubylo, pozornost... číst dále
Měl jsem takovou vizi nebo spíše sen. Sen o české kapele, která tak úplně česká není, a (nejen) proto v tuzemské konkurenci nápadně vyčuhuje. A pak jsem zjistil, že nesním. Fiordmoss sice vznikli v Brně, ale kde jim začalo být brzy poněkud těsno, pročež se přesunuli do Berlína a dosavadní tříčlennou sestavu ve složení Petra Hermanová, Roman Přikryl a Jan Boroš rozšířili o norskou krev Jona-Eirika Bosky. Pobláznění z vítězství v kategorii Objev roku na premiérovém ročníku cen Vinyla nepodlehli a zarputile si šli za svým. Trpělivě, mimo zdejší scénu a na ní vyšlapané cestičky.
Pamatuju si to dobře. V chladné říjnové noci stojím pod improvizovanou celtou, kterou vedle ostravské kavárny Maryčka natáhli kluci a holky z Chee Chaaku. Mlha přede mnou, mlha za mnou, do ticha praská dřevo a guma z hořícího barelu. Chlad prostupuje končetinami a prostor vyplňují sonická kouzla přízračné entity jménem Fiordmoss. Zkazky stran fantaskní severské melancholie nelžou. Kulisa jak z učebnice, Jo Nesbø meets Hans Christian Andersen. Lovím v paměti set z olomouckého Jazz Tibetu na jaře 2012 a nestačím se divit. Jestli tenhle matroš neskončí pod stolem, bude z něj skvělá deska, vrněl jsem si tehdy pod fousy.
A dočkal jsem se. Devět mrazivých songů, čerstvý vítr, hutnější zvuk. Můžeme se bavit o Vök či Portishead, ale nemělo by to smysl. Fiordmoss mají vlastní rukopis a každé přirovnání v jejich případě kulhá na obě nohy. Kytar nápadně ubylo, pozornost na sebe strhává temné elektronické vřesoviště, nad kterým se vznáší mámivý vokál křehké sirény. Hrany jsou ostřejší, melodie rafinovanější a celkové aranžmá je o třídu výš než na předešlých EP Gliese a Ink Bitten. Otvírák Eight Bones chytne neodbytně tepavými beaty, vangelisovské figury v předělech připomenou neonoirovou atmosféru kultovního Blade Runnera.
V singlu Motherland se ke slovu dostává tribální ambient spoléhající na průrazné perkuse a výpady křiklavých elektronických efektů. Oproti tomu Bitter Almonds překvapí folkovým nápěvem s industriálním podložím. V Saccades pro změnu vystupuje ze stínu minimalistická kytara, která briskně přechází v dokonalou symbiózu s elektronikou, načež se nenuceně rozplyne v ruchovém závěru. Baladu Thief zase zdobí lehká akustická melodie, byť nejsilnějším kouskem zůstává paranoidní hitovka Madstone. Dráždivá, děsuplná, nedořečená. Fiordmoss si s dlouhohrající prvotinou sice dali načas, ale v každé vteřině bodují vybroušeným zvukem, který stejně jako přístup náročné kapely snese nejpřísnější měřítka.
Recenze vyšla v časopise Full Moon #78.
66.67%
63.57%
27.10.2017 - 13:08 | Acid3P
Poznáte ten vtip o absolútnej tme? To je taká tma, keď musíte zapáliť druhú zápalku, aby ste videli, či horí ta prvá. Absolútna tma a temnota je však tento album. Je to pohľad na malé dievča v pršiplášti, ktoré v daždi pozerá na svojho roztrhaného plyšového medveďa. Je to výlet do zahmlenej škótskej vysočiny, kde po 200 dňoch dažďa dúfate, že 201. už pršať nebude. Ale bude. Je to proste ultimátna temnota, asi najdepresívnejšia nahrávka akú som v roku 2017 počul. A to som si myslel, že tútp kategóriu vyhrá IAMX s Unfall. Chce to veľmi špecifické rozpoloženie na prelúskanie všetkých deviatich songov. Čaká vás však produkčne najlepšie zvládnutá česká nahrávka za dlhé roky. To si zaslúži rešpekt.