Glasvegas - Euphoric Heartbreak

Už ani nevím, jestli je to otravnější nebo otřepanější. Hrst máku mezi zubama. A přesto se člověk pořád musí ptát s Karlem Smyczkem – Proč? Proč se kapely, kterým na debutu prošly obřady kolem hrobů jejich hrdinů, na své cestě posouvají zásadně čelem vzad? Na druhé desky je zřejmě šablona. Když si vezmete kytarový band, který skrze struny destiloval černou, co bylo největší změnou na druhé, případně třetí desce (Editors)? Nabubřelost, ještě okatější oddanost vzorům a zapojení elektroniky. Důkazní materiály si letos můžete vyzvednout u White Lies nebo Glasvegas. Obě kapely spojuje ještě jedna věc – na úspěch svých debutů nenavážou.

Glasvegas fungují od roku 2003, ale účetnictví zavedli až v zimě 2007. Museli, protože vyšel jejich singl Daddy’s Gone, který nenechal jedinou stránku NME suchou. Kytarovka, jejíž shoegaze znamená víc než jen položku v profilu. Bez problémů by obstáli v polovině 80. let vedle kapel jako My Bloody Valentine, the Jesus and Mary Chain nebo Cocteau Twins, stejně jako v devadesátkách po boku britpopových senzací Blur, Pulp nebo Verve. A stejně dobře na konci milénia nového tisíciletí, v době neonů a bezstarostného revivalu, kdy jejich debut vyšel. Glasvegas byli v tomto směru vždycky mimo. Začínali, když byly v kurzu garáže, mastné vlasy, jizvy z propařené noci, a albem debutovali v době, kdy byla černá barva už dávno out. Sami přitom ani do jednoho trendu nepatřili. Možná už tady zasadili intertexuální semínko kruté pravdy, protože druhou deskou spadají do beztvarého kytarového průměru, který se virálně šíří po celé Británii posledních pár let.

Už ve svých povídačkách z eponymního debutu řekli nahlas, že na náhody nevěří a možná proto přizvali k nahrávání Euphoric Heartbreak producentskou hvězdu Marka Ellise aka Flooda. Ten je znám posedlým hledačstvím dokonalého zvuku, ze kterého vyrůstá celková atmosféra. Dělá hezky znějící celky a táhne kapelu do bodu, ve kterém zní perfektně – ale tahle tlačenka může odhalit mělčinu skladatelské nápaditosti. A Glasvegas nikdy nepředstírali, že komponují bůhvíjak složité písně. „Náš první koncert jsme odehráli s Rabem před našimi rodiči, tenkrát jsme uměli jen jeden akord. Teď je to lepší, umíme jich pět,“ povídal James Allan v rozhovoru k vydání první desky. A komplikace by člověk neměl hledat ani na Euphoric Heartbreak. Vyjma vrstvení studiových efektů, které má na triku Flood.

Podle názvu albové dvojky skotských sociálních pracovníků by se mohlo zdát, že posluchači při poslechu utrpí dvojitou frakturu duše. Nevím, jestli mě deska zastihla v nesprávném období, ale pokud někdo prodělal frakturu, je to frontman James Allan. A posluchač jako by kukátkem peep show sledoval, jak se Glasvegas křečovitě svíjí kolem kytar. Emoce, které se ho nedotknou. Zlomená srdíčka dávají euforiím pěknou sodu. Přestože se jedná o řemeslně odvedenou práci, něco mi říká, že v tomhle případě jsou vybrečené dlaně dávno po záruční lhůtě. Názvy skladeb jako I Feel Wrong (Homosexuality Pt. 1) tomu bohužel nepřidávají.

Euphoric Heartbreak potápí čistotu našlápnutého hitu v kytarovém smyku, viz Daddy’s Gone nebo Geraldine z debutového alba. Častěji narazíte na temně zasněný shoegazing, jaký předvedli na vánočním EP A Snowflake Fell (And It Felt Like a Kiss). Jenže teď nejsou ani Vánoce ani doba, kdy by člověk měl po všech těch zbytečnostech poslouchat další zbytečnosti. Byla doba, kdy jsem za sklony k dramatizaci a teatrálnosti tohoto podniku bojoval. Ta je pryč a britská kytarová scéna žalostně krvácí. Žádní výrazní debutanti, nikdo, kdo by si úspěšný debut obhájil. Se zvukovou nostalgií i retro pastišem mnohem lépe nakládají zámořští interpreti. Už jen díky tomu, že vznik mikroscén je tam běžnou praxí, a když už tam někdo někoho vykrádá, vytváří trend. Británie taky střílí, ale jen slavnostně a do vzduchu.

(Pro Full Moon #13 - zkráceno.)