The Stooges - Raw Power

Kariéra The Stooges po prvních dvou albech ztratila perspektivu. Kapela zdevastovaná a rozklížená tvrdými drogami, sláva v nedohlednu, původní basák Dave Alexander vyhozený, bratři Ashetonové tvrdnou ve Státech, zatímco Iggy s novým kytaristou Jamesem Williamsonem zkoušejí pod dohledem Davida Bowieho v Londýně nahodit zadřený motor. To nejsou zrovna ideální podmínky pro vznik rockového milníku. Jenže jakmile se k britským exulantům ve studiu opět připojili Ashetonové (Ron přešel z kytary na basu), všechno už zase jelo jako namydlený blesk. Nadlouho naposledy, ale smršť to byla zase velkolepá.

Williamsonova kytara je přímo vražedná. Zvukově robustnější než Ashetonova, technicky vyspělejší ale stejně divoká, třaskavá a žhnoucí. Do soundu kapely perfektně zapadla a zároveň ho posunula k novým metám. Osm skladeb na albu má průraznost demoliční koule, oproštěné od psychedelických a freejazzových rozostřeností (Mackayův saxofon už tu neuslyšíme) a rozdávající přímé údery. Úsporně semknutá rytmika bratrského dua by ani žádné sofistikované odbočky netolerovala.

To ale neznamená, že album jede od startu do cíle v jednom nepříčetném modu, že nemá vrstvy nebo dynamickou členitost. V tom odvádí velký kus práce předák Iggy, který výrazně rozšířil svůj výrazový rejstřík. V relativně klidnějších skladbách Gimme Danger a I Need Somebody (skutečnost, že si jejich přítomnost prosadila firma, z jejich kvalit nic neubírá) nasazuje potemnělou, sexappealem nabitou, melodičtější tvář, zatímco v jejich protipólech Your Pretty Face Is Going to Hell a Shake Appeal se rozběsní s takovou neurvalostí, že jeho hlas hrozí samovznícením. V plíživé Penetration zase přechází do přidušeného vemlouvání nadrženého nočního zaklínače.

V hlavní roli jsou tu jednoznačně nezkrocené pudy. Není snad desky, která by heslo „sex & drugs & rock'n'roll“ vyjadřovala explicitnějším způsobem. The Stooges se pohybují na hraně šílenství a sebedestrukce, protože jsou ale zároveň skvělými muzikanty, nepostrádá jejich třeštění smysluplný tvar. V mnoha ohledech je hudba na albu Raw Power víc „punk“, než celý slavný britský ročník 76. Není okázalou manifestací životního postoje, ona JE tím postojem, upřímná a obnažená jak jen to je možné.