The Stooges - The Stooges

Hudební estéti pomalu přebírají vládu nad vývojem rocku, a s cílem vyrovnat se čemusi, co neurčitě nazýváme vysokým Uměním, ho tlačí do stále komplikovanějších struktur, kde virtuozita a kompoziční zaumnost jsou tím hlavním měřítkem kvality. Na naleštěných parketách jejich klubu ale v srpnu roku 1969 přistál pořádně neuctivý chrchel surového, orvaného rock'n'rollu v podobě debutu skupiny The Stooges, který se snažil hlasitě připomenout, v čem tkví podtstata žánru, která ho napájí a z níž vzešel.

Tehdy si toho plivance málokdo všimnul, ale dnes už víme, že byl jedním ze zásadních podnětů pro mohutnějící disent, který ve druhé polovině 70. let v podobě punkové exploze celou artrockovou pompu smetl. Řada jeho představitelů pak po opadnutí vášní propadla rovněž uměleckým ambicím, i když živených z jiných zdrojů (zrodil se post-punk), oba proudy se naučily vedle sebe koexistovat, a dnes už slůvka art a punk najsou zdaleka takovými antagonismy jako tehdy. Zavládl (samozřejmě ne vždy) mír a spolupráce.

V roce 1969 ale The Stooges na všechny rockové aristokraty dští oheň a síru. Jednoduchost, syrovost, živelnost, to jsou hlavní motivy v jejich plebejském erbu. Hlavně žádné okliky a vymyšlenosti, jen neandrtálská rytmika Scotta Ashetona a Davea Alexandera, vybuzené, hrubé kytarové riffy, kvílení a kvákání Rona Ashetona a chuligánský zpěv Iggyho Popa (ve skorobaladě Ann ale nemá daleko k tajemnému dusnu Jima Morrisona). Rytmus nastavený na začátku vydrží po celou píseň, k tomu dva, tři akordy, pár vzteklých veršíků, v závěru divoké kytarové orgie a je vymalováno. Neředěná agresivita, špinavá realita ulice, jako kmotři Velvet Underground, dřevní rock'n'roll a syrové blues. Něco jako hippies jako kdyby vůbec neexistovalo.

Pupeční šňůru propojující The Stooges s odkazem Velvetů tady představuje na producentské sesli John Cale, který rovněž přispěl violovým dronem do desetiminutové rituální We Will Fall (jediná úlitba dobovému psychedelickému mámení) a rolničkami do zásadní protopunkové hymny I Wanna Be Your Dog. Na jeho hlavu ale padá i jediný výrazný nedostatek alba, kterým je trestuhodně krotký zvuk, přesněji řečeno výsledný mix, přinášející o skutečné koncertní tváři kapely dost nejasnou zprávu. The Stooges si to vynahradí až na dalších dvou deskách, zato však vrchovatě.