Japandroids - Post-Nothing

Debut Japandroids vyšel v době, kdy internet zaplavily fotky z polaroidů a desky s tagy lo-fi-noise-rock, čímž tak trochu zapadl. Dvojicí, kde jeden mlátí do bicích a druhej řeže do kytary, už tady taky pár bylo. Má Post–Nothing to něco navíc, čím si zaslouží více pozornosti?

Brian King (kytara) a David Prowse (bicí) se dali dohromady v roce 2006 ve Vancouveru, což podle kluků není zrovna to nejlepší místo, kde nastartovat hudební kariéru. Jejich první roky existence se tak nesly zcela v duchu myšlenky DIY; vše si dělali sami, včetně vydání dvou EP v nákladu pětiset kusů (na jednom je i cover To Hell With Good Intentions od mclusky). Obě EP vyšla později společně jako No Singles. Japandroids jsou punk, nejen co se názvů desek týče.

První věc je příval energie a ten úžasnej zvuk, kterej se dá z elektrické kytary dostat. Něčím podobným mě naposledy zasáhl Neil Young s Le Noise. Co mě nutí pouštět si tu desku znovu a znovu, je fakt, že to celý ve mně vyvolává takovej zvláštní pocit. Pocit volnosti a svobody. Ne ta obtížná volnost, kdy nemáte kam jít, ale ta vytoužená. Když třeba jdete v červnu s kamarády za školu, nakoupíte piva a užíváte si času a sluníčka. Tohle album je přímo stvořeno k podobným okamžikům.

Nad Post-Nothing nemůžete moc přemýšlet. Japandroids nad ním taky zbytečně moc nebádali. V jednoduchosti je síla - vůbec jednoduchost a síla jsou právě ta slova, která desku charakterizují, od obalu po poslední song. Jen kytara a bicí, víc opravdu nečekejte. Jednoduché melodie, až primitivní texty. Vše snadno zapamatovatelné. JPNDRDS lehce experimentují s formou. Punkové songy s délkou přes pět minut? Ano, mohli by těch svejch pár akordů zahrát po sobě jen třikrát a ne patnáctkrát, ale v čem je problém, když to baví je i lidi pod podiem? Možná „to“ v tom neslyšíte a Japandroids jsou pro vás jen další kluci z garáže, kteří měli štěstí, že jim dal Pitchfork nálepku BNM. Objektivně, to album asi nemá na víc než 70%, ale v tom osobním žebříčku mají na to být i u vás hodně vysoko.