Jimi Hendrix - Band of Gypsys

Zformováním nového tria nazvaného Band of Gypsys začal psát Jimi Hendrix novou kapitolu, jejíhož rozuzlení jsem se už bohužel nedočkali. Jediné album kapely,v níž se Hendrix tentokrát obklopil hráči stejné pleti, se v mnohém liší od novátorských prací The Jimi Hendrix Experience, ale leccos zatím zůstává ve stadiu hledání, naznačené, nedopovězené. Protože jde o živý záznam zkompilovaný ze dvou vystoupení v newyorském Fillmore East, logicky na něm nenalezneme ty vzrušující studiové experimenty z předchozích alb, ale zato spoustu intuitivních jamsessionových odvazů.

Nový band je zemitější a více přimknutý k rhythm'n'bluesovému jádru, drží se stranou mezihvězdných tras, na nichž vizionářsky hlídkovali Experience, a taky je kompaktnější. Jimi krotí svoje ego a je mnohem víc součástí kapely, svoje mistrovství prezentuje méně okázalým způsobem. Také ve zpěvu dává velký prostor Buddymu Milesovi (píseň Changes je dokonce plně v jeho režii), jehož bicí jsou oproti Mitchellově hře méně excentrické, koncentrovanější a rovněž sloužící celku. Naopak výraznější jsou basové linky Billyho Coxe vytvářející čitelnou osu, kolem níž se muzika rozhýbává a obohacuje Hendrixovu novou tvář svěžími prvky funky a soulu, jako třeba hned v úvodní skladbě Who Knows.

Těžko říct nakolik je to způsobeno tím, že jde o koncertní reál, ale Jimi sám jakoby už se nasytil efektních zvukových experimentů a při hře se obrací víc dovnitř, k podstatě. Vrací se ze snů a tripů do vzdálených galaxií na zem, ale i tam předvádí na kytaru neuvěřitelné věci, jako když ve strhující zvukomalbě skladby Machine Gun dokonale ilustruje vietnamské válečné peklo. V triu s Coxem a Milesem mu to bezvadně šlape a od téhle sestavy jsme se mohlí nadít ještě velkých věcí. Jak velkých, to už bohužel zůstane navždy v říši dohadů. Epizoda jménem Band of Gypsys brzy skončila a krátce nato se tragicky uzavřela i meteorická životní i umělecká dráha největšího z kytarových hrdinů.