John Cale - Paris 1919

Caleův návrat k písničkové tvorbě dopadl nad očekávání skvěle. Po dvou s vážnou hudbou koketujících albech (Church of Anthrax a The Academy in Peril) dal opět přednost jednodušším hudebním formám a v poloze intelektuálně vyzrálého i emocionálně náruživého písničkáře-aristokrata se perfektně našel.

Většinu z písní na albu Paris 1919 halí jakýsi nostalgický závoj. Zvuk je měkký, neagresivní, dominuje mu Caleův klavír bohatě obestíraný smyčcovými a klávesovými panoramaty, která ale nezavánějí kýčem. Když už dostane kytara Lowella George možnost se projevit (ironicky odvazová Macbeth), i pak je decentně ztlumená, takže nálada desky zůstává kompaktní. Ani drobné klavírní disonance v rozverně škobrtající Graham Greene nebo přidušený zpěv v Antarctica Starts Here celek neruší, jen ho činí vrstevnatějším.

Cale se nebojí někdy vyloženě sladce romantických melodií (Child's Christmas in Wales, Hanky Panky Nohow, Andalucia, Half Past France), které ale před sentimentálním slizem bezpečně chrání jeho těžko rozluštitelné, vícevýznamové texty odrážející obdivuhodnou myšlenkovou pronikavost a kulturní rozhled. Nejvzácnějším klenotem v devítidílném diadému je určitě titulní píseň metaforicky komentující diplomatický debakl evropských států po skončení 1. světové války. Ať už je přesný význam slov jakýkoli, chytlavá melodie a klasicizující aranžmá založené na smyčcovém staccatu pasuje skladbu na jednu z autorových nejzásadnějších.

Ve v hořkosti zaniklém, ale už asi napořád připomínaném duu s Lou Reedem byl Cale se svými vazbami na svět klasické hudby a avantgardy vždycky ten artistnější, intelektuálně vytříbenější i náchylnější k patosu. Méně rocker, více umělec. Přesto si dokázal i na prostoru obyčejné písničky zachovat sdělnost a vyniknout jako popový skladatel. Výjimečnou pěveckou technikou nikdy obdařený nebyl (to ostatně Reed také ne), jeho neškolený přednes má ale naléhavost, jakou by mu mnozí hlasoví žongléři mohli závidět. A s podivuhodným světem jeho básnických textů se pojí dokonale.