Pro ortodoxní fanoušky rané tvorby Killing Joke, kteří se nervózně ošívali už nad relativně barevnějším a projasněnějším zvukem alba Fire Dances, nebyl její následovník nazvaný Night Time dobrou zprávou. Kapela nastoupený kurz neopustila a od svých syrových, nesmiřitelně strohých začátků se vzdálila o další kus. Ta otevřenější část posluchačů si ale neměla nač stěžovat, protože ačkoli rituální marše skupiny dostaly zase o něco melodičtější podobu, přibylo syntezátorů a celkové produkční pečlivosti, duchem Killing Joke to (zatím) neotřáslo a jejich songy zůstaly stejně zlověstné a drtivé jako dřív.
K ofenzivnímu, dravému a šťavnatému zvuku kapele dopomohl producent Chris Kimsey, který si v předešlých letech udělal jméno především na deskách Rolling Stones. Album je tedy i díky němu přístupnější širšímu publiku, to ale v tomto případě nepředstavuje nic negativního. Efektnější outfit nemusí nutně znamenat neškodnost a vnitřní vyprázdněnost. Ani výraznější zapojení syntezátorů ještě z Killing Joke nedělá popové manekýny, jejich chladné plochy v písních Darkness Before Dawn nebo Multitudes celkový tísnivý pocit spíš umocňují. Nejvíc se skupina svým kořenům vzdaluje ve skladbě Love Like Blood, kterou klávesy a taneční basová linka Paula Ravena posouvají až někam k dark wave a kapelám typu Clan of Xymox. Což také rozhodně není apriori špatně, ale je fakt, že tento track z alba přeci jen trochu nepatřičně vyčnívá,... číst dále
Pro ortodoxní fanoušky rané tvorby Killing Joke, kteří se nervózně ošívali už nad relativně barevnějším a projasněnějším zvukem alba Fire Dances, nebyl její následovník nazvaný Night Time dobrou zprávou. Kapela nastoupený kurz neopustila a od svých syrových, nesmiřitelně strohých začátků se vzdálila o další kus. Ta otevřenější část posluchačů si ale neměla nač stěžovat, protože ačkoli rituální marše skupiny dostaly zase o něco melodičtější podobu, přibylo syntezátorů a celkové produkční pečlivosti, duchem Killing Joke to (zatím) neotřáslo a jejich songy zůstaly stejně zlověstné a drtivé jako dřív.
K ofenzivnímu, dravému a šťavnatému zvuku kapele dopomohl producent Chris Kimsey, který si v předešlých letech udělal jméno především na deskách Rolling Stones. Album je tedy i díky němu přístupnější širšímu publiku, to ale v tomto případě nepředstavuje nic negativního. Efektnější outfit nemusí nutně znamenat neškodnost a vnitřní vyprázdněnost. Ani výraznější zapojení syntezátorů ještě z Killing Joke nedělá popové manekýny, jejich chladné plochy v písních Darkness Before Dawn nebo Multitudes celkový tísnivý pocit spíš umocňují. Nejvíc se skupina svým kořenům vzdaluje ve skladbě Love Like Blood, kterou klávesy a taneční basová linka Paula Ravena posouvají až někam k dark wave a kapelám typu Clan of Xymox. Což také rozhodně není apriori špatně, ale je fakt, že tento track z alba přeci jen trochu nepatřičně vyčnívá, nehledě na to, že mohl být klidně kratší.
Právě směrem, jaký vytýčila píseň Love Like Blood, se skupina bude ubírat na dalších dvou, nepříliš povedených deskách a z tohoto úhlu pohledu by se Night Times mohlo jevit jen jako pouhá přestupní stanice mezi syrovým post-punkem předešlých a syntezátorovou gotikou následujících alb. Ale to by bylo nespravedlivé zednodušení, právě díky vyváženému poměru mezi zuřivým drajvem a melodickou vstřícností se tahle nahrávka dodnes tak dobře poslouchá. Geordieho kytary jsou excelentní, ať už pochodově odsekávají, kovově řinčí nebo se romanticky vlní a podobně rozmanitý je i vokál Jaze Colemana. Čistý melodický zpěv, k němuž se uchyluje stále častěji, i zuřivou deklamaci dokáže odstínit do různých výrazů: vztekle zaťatého (Night Time, Europe), ironického až jízlivého (Kings and Queens) nebo rozhořčeně naříkavého (Tabazan) a i tím přispívá k nebývalé vrstevnatosti alba.
Největší žebříčkové vavříny sklízela ve své době píseň Love Like Blood, později ji ale v popularitě převálcovala závěrečná a rovněž singlová Eighties. Do značné míry k tomu v roce 1992 přispěl mediálně vděčný spor s Nirvanou, která údajně vykradla její ústřední riff ve své skladbě Come as You Are. Podobnost sice nejde popřít, ale jinak jde o dvě písně se zcela odlišným feelingem. Zřetelně se to projeví hned pár vteřin po začátku Eighties, kdy se rozjedou bicí a nesmiřitelně dusající groove posouvá skladbu úplně jiným směrem než jaký sleduje hit grungeové legendy. Nakonec se členové Killing Joke ani nemuseli cítit tak poškozeni, protože kauza k nim přitáhla pozornost nemalého počtu fanoušků Nirvany právě v době, kdy chytali druhý dech.
Album Night Time ale nestojí jen na těchto dvou ikonických písních. Jako shrnutí cesty, kterou Killing Joke ve své první vydavatelské pětiletce absolvovali, nabízí velmi soudržný, vyzrálý, propracovaný a přece stále burcující a bojovný útvar. Patří bezesporu mezi desky, které pomohly přenést post-punk a novou vlnu přes hranice dobového trendu a učinit z jejich odkazu trvale přínosnou součást rockového jazyka.
81.33%
77.00%
Komentáře