Krausberry - Nálada

Krausberry se už pochopitelně nikam netlačí. Žádné komerční ambice, natož honění trendů, k tomu se ostatně neuchylovali nikdy. Vědí, že další deska žádný poprask nevyvolá, vlastně by její neexistence asi málokomu chyběla, ale přece jí vydají aby na šňůrách neobehrávali pořád to samé, čímž potěší aspoň ty skalní fanoušky jejich živelného bluesrocku. V souboji se stálicemi jejich koncertního repertoáru sice nové písničky patrně nebudou příliš úspěšné, ale aspoň není tak zle jako na předchozím albu Na hrad! Zlepšení je pouze mírné, taky snížená očekávání zlepšují celkový dojem, ale ani tady nenacházím nic, z čeho bych se posadil na zadek. Spíš jen příjemné momenty v únosné kombinaci s vatou.

Kladem je určitě šťavnatý zvuk nahrávky a drobné instrumentální parádičky, muzikantům to výborně hraje od začátku do konce, což ale není žádné překvapení. S tou skladatelskou invencí je to ale opět slabší. Ani po vícero posleších se ne a ne vyloupnout nějaký hit, nápady zůstávají na půl cesty jako třeba v případě songu Mário, kde našlápnutý kytarový riff vyšumí s rozpačitým refrénem. Titulní Nálada působí sympaticky uvolněně, ale je jen stínem podobně laděné perly Šiksa a gádžo. Dotaženější je Poslední dopis připomínající trochu Etc... někdy kolem roku 1990, k čemuž přispívá i vtipně morbidní text zapomenutého básníka Josefa Macha, pohříchu vysoko čnící nad většinou ostatních textů na albu. Se ctí se Krausberry popasovali s coverem Johnnyho Wintera Na pěknú notečku, postradatelná je naopak jejich verze Huberta od Vodňanského a Skoumala. Nadšený z této nahrávky určitě nejsem, ale kapele se přinejmenším podařilo zastavit kvalitativní pád načatý s minulou deskou.