Krausberry - Živě v Malostranské Besedě

Česká bluesová a rocková skupina Krausberry má na svém kontě šest studiových alb. Členové se postupem let střídali, stejně s nimi se měnil i styl a tempo hudby. Pokud porovnáte první bezejmenné album a poslední "Náladu", je vývoj jasně znát už na první poslech. Základní myšlenka ovšem přes všechny změny zůstala pořád stejná - nebrat se moc vážně, hrát bluesrock a bavit vtipnými a trefnými texty.

Pokud jste někdy viděli Martina Krause s kapelou naživo, jistě mi dáte zapravdu, že jejich koncerty jsou velmi povedené, hudbou počínaje, přes komunikaci s publikem, až po vtípky konče. Pokud jste neměli možnost na Krausberry zajít a poslechnout si je nebo si je chcete jen znovu poslechnout naživo a připomenout si jeden z jejich skvělých koncertů, je tu pro vás toto dvojalbum. To bylo nahráno v Malostranské Besedě 2. a 3.května loňského roku a jedná se o první živé album v historii kapely. A rozhodně stojí za to.

První CD otevírá skladba "Na Větvi", kterou můžete najít na stejnojmenném albu z roku 1996. Martin Kraus zde dává svým hlasivkám pěkně zabrat - ostatně jako ve všech skladbách, které na živáku naleznete. Následuje bluesovější "Horoskop" z jednoho z nejpovedenějších alb, které skupina nahrála, a to "Šiksa a gádžo". "Bazar - Zastavárnu" nelze porovnat s originální verzí, jelikož se jedná o novinku. A není jediná, celkem zde naleznete hned čtyři nové skladby. Pokud by nová studiovka měla vypadat jako tento nově nahraný materiál, máme se na co těšit. Jen musíme doufat, že to nebude za dalších dlouhých sedm let.

"Na pěknú notečku" a "Nálada" (obě z poslední studiovky "Nálada") rozproudí krev v žilách, na rozdíl od "Starých časů", balady, která nostalgicky vzpomíná na (jak název napovídá) staré časy, kdy "na dně piva nebyl splín". Za zmínku stojí skladba "Ptáci" z alba "Na Hrad", která se od originální verze liší vokály. Ty zde obstaral sám Martin Kraus, původně je nazpívala Táňa Poláčková, známá hlavně z revivalové skupiny Janis Joplin. Na závěr zazní "Táhne mi na čtyřicet" a "Náš kluk", které jsou sice skvělé, ale ničím extrémně nevynikají.

Vznik Krausberry

Po vyhazovu Martina Krause a dalších muzikantů ze skupiny Bluesberry začali vyhoštění členové zkoušet hrát u Ivana Dvořáka a jeho bratra ve sklepě jeho vilky. Podle slov Krause to "...byla spíš zábava a sranda a nejdůležitější bylo posezení po zkouškách v hospodě, kde se všechno rozebíralo ještě teoreticky." Právě při těchto posezeních vznikl i název skupiny, který vymyslel po několika pivech folkař Zdeněk Vřešťál. Osobně se těšil na to, jak se asi bude frontman skupiny Bluesberry Petar Introvič tvářit, když zjistí, že odpadlíci založili skupinu Krausberry - jasnou parodii na jeho partu.

Druhé CD je o poznání lepší. Začíná svižnou skladbou "Peníze" a při jejím poslechu se člověk až skoro diví, že Martin Kraus ještě dokáže s takovým zápřahem na hlasivky vůbec mluvit. V "Kořenové zelenině" je slyšet podpora fanoušků v publiku, kteří dávají jasně najevo, že si vystoupení užívají a nelitují peněz, které za koncert dali. Coververze "Slunečního hrobu" od Blue Effect je sice dobrá, ovšem originál je originál. Tím nechci nějak urazit fanoušky nebo samotné Krausberry, oba tábory nám ovšem musí dát za pravdu, že Kraus předělal skladbu do svého kabátu, který mu vyhovuje. Skladba "Horko" byla ujetá už jako studiová verze, natož když si představíte Krause na pódiu, jak zpívá o tom, že si "zkouší ochranu, jak mu to sekne". "Emil" si zase (zřejmě) bere na mušku kytaristu Emila Koptu.

"Díra do hlavy" a "Pražáci" jsou další dvě novinky. První jmenovaná je textově jednodušší, ovšem hudebně se pořád drží starých dobrých zásad kapely. "Pražáci" jsou na tom o dost lépe, text vtipně paroduje chování a mentalitu občanů hlavního města, akustická kytara a začátek skladby hodně připomíná "Náladu". Při kouscích "Nastydlá", "Na Hrad" a "Do nebe" se konečně do skladeb vkládá i publikum, které pomáhá Krausovi doplňovat a vykreslovat atmosféru koncertu. Zde by chtělo poznamenat, jak je velká škoda, že to takhle nefunguje celý záznam a publikum bylo probuzeno až poslední třetinu večera. "Do nebe" volně proplouvá do bicího sóla Jiřího Zelenky, ze kterého vzniká závěrečná "Šiksa a gádžo", po které se skupina rozloučí.

Formace ovšem z pódia nezmizela nadlouho, záhy se vrátila, aby odehrála poslední dva přídavky. Při začátku "Můstku" Kraus představí celou svoji sestavu, a to podle dosaženého vzdělání. Velice vtipný moment. Ještě vtipnější je ovšem ta část skladby, kdy mají všichni zpívat "Zůstane se mnou a já s ním...". Z původních dvou a půl minut, které má skladba v originále, se protahuje na neuvěřitelných šest. "Sgt. Zelí" je poslední novinka a pocta Jiřímu Zelenkovi a zároveň uzavírá celý živák.

Tuhle skupinu a jejich muziku nelze nenávidět. Jejich hudbu můžete milovat a být jejich fanoušek, můžete navštěvovat jejich koncerty, skvěle se bavit u piva a po koncertě prohodit s Krausem pár slov (většinou při menších koncertech), ale nemůžete o nich říct, jak strašně je nesnášíte. Kapela se snaží celá léta držet svých vtipných textů, blues a rocku, nesnaží se být něčím, čím není. Jejich živé vystoupení nemíří na velké stadiony, ale do malých sálů, jako je Balbínka nebo Malostranská Beseda. Zde jim to svědčí, tohle je jejich domácí půda a rozhodně by neměli měnit. Každopádně se o tom můžete přesvědčit na vlastní kůži, když si pořídíte tohle živé dvojcédéčko.