Kryštof - Jeviště

Je to již devět let, co Honza Balušek napsal na debut "Magnetické pole" recenzi s nadpisem "Kryštof - nezávislý pop". Od té doby napadly tuny sněhu, které stihly znovu roztát, a Kryštof se mílovými kroky řítil kupředu v žebříčku popularity napříč generacemi. Dnes je každý jejich singl očekávanou událostí všech rádiových dramaturgů a oni sami jsou základním stavebním kamenem české populární hudby. Nelze jim nic upřít. Vybojovali si to. Co neutáhly jejich silné refrény, napravilo charisma Richarda Krajča.

Před vydáním "Jeviště" jsme z jeho úst opět mohli slyšet onu větu: "Je to naše nejlepší deska," ale je to pravda? Není. "Mikrokosmos" už kvůli rozpoložení kapely zřejmě nikdy nebude překonán, ale rád bych se mýlil. Kryštof je v laufu. Sází hity, co spolehlivě boří hitparády, a ono se ani není čemu divit. Ty písničky totiž nejsou hloupé a mají všechny atributy k tomu, aby úspěšné byly. Logicky tedy po této vyzkoušené cestě pokračují dál a jejich alternativní strana slunce prozatím v malých dávkách zapadá v dálkách.

Po spuštění "Jeviště" vás může lehce znervóznět hned první z Krajčových vět. Při "A když mi řekneš, odletím hned pryč" mu totiž hned na startu solidně odletí i hlas. Těžko říct, čím to je, že tyhle "malé úlety" vlastně nikomu nevadí. Možná tím, že sice jsou technicky špatně, ale Krajčo prostě není velkým zpěvákem a kompozice skladby je vždy tak trefně vymyšlená, že to tam patří a svým způsobem i dotváří atmosféru nahrávky.

"Jeviště" se dá popsat jednoduše - "Rubikon 2". Stejná nálada, stejně vystavěný koncept, stejný počet opravdu silných hitovek. Skvělá je hned úvodní eponymní skladba s jejich klasickou poetikou - album nemůže startovat lépe. Na špici ale stojí energií nabitý "Sedmilhář", což je podobně silná věc, jakou byl minule "Rubikon". Energie, text, co se vám chce zpívat, a především vnitřní kouzlo, které, ať se vám to líbí, nebo ne, Kryštof prostě umí nezaměnitelně.

Naopak absolutní antisympatie získává "DigiHrách", jehož melodický nápad ještě, dejme tomu, ano, ale ten text?! Vtipná parafráze na dnešní přetechnizovaný svět je těžkopádná a míchá jablka s hruškami. "Být velkej kluk, mít ICQ i Facebook, opustit knajpu, usednout ke Skypu..." nebo "Rozpoutat pořádnej humbuk, mít vlastní logo a nick, co je šik..." či "Podat svůj životní výkon, projít pár kol a pak si říct LOL...". To je přeci prvoplánová těžkopádnost a míchat obstarožní slova jako "šik" a "knajpa" s moderními technologiemi buď není cool, nebo jsem vůl.

Lehce tanečnější zvuk je zřejmě zásluhou Borise Carloffa. A nezní vůbec špatně. Takový "Malý princ" je díky svému soundu dokonce výborný. Pomalá "Molotov" je zase z ranku těch smutných, co jim vždy tolik šly. Ani tentokrát s ní nešlápli vedle. Odpustit si však mohli závěrečnou píseň "OstravSKA balada" (minule to byl "Ostravaczech", pamatujete?), naživo to sice byla sranda, při poslechu doma je ale fór kontraproduktivní.

Jsou to zkrátka Kryštof, jak je znáte, se vším dobrým a špatným. Opět se to tady hemží srdcem, perutěmi, něhou, vůněmi a tak podobně. No a? Pořád je to pop na úrovni. I když dnes již naprosto závislý. Potřebují je rádia, potřebuje je naše hudební scéna a potřebuje je obrovská obec fanoušků. Ta opět dostala to, co chtěla. Tady se zatím nikdo nemusí bát prázdného jeviště. Snad ani příště.