Musel to být opojný pocit, když ti čtyři ve studiu sledovali, co jim roste pod rukama, a stejně takový šok pro posluchače, kteří poprvé vložili placku s Hindenburgovým doutníkem na gramofon a podlehli té dosud neslýchané těžkotonážní masáži. Tohle bylo opravdu něco zbrusu nového, ale přitom dostatečně povědomého a fungujícího, aby si to okamžitě našlo zástupy uhranutých fanoušků. Význam slůvka rock nezvratně posunul své těžiště (pravda, Led Zeppelin nebyli jediní, kdo se o to zasloužil) směrem k drsnějším, tvrdším texturám.
Blues jako pralátka určená ke zpracování je jasný základ, ale fantastické tvůrčí propojení čtveřice muzikantů ho rozvíjí dosud netušenými a vzrušujícími směry. Dodnes z toho naskakuje husí kůže. Jimmy Page doluje z kytary ultimátní riffy, novátorská sóla i abstraktní halucinace. Zpěv Roberta Planta zřetelně koření v blues, ale vynalézá úplně nové polohy, které se brzy stanou vzorem pro všechny budoucí hardrockové a metalové "ječáky". Úder Johna Bonhama se stal pověstným, takového prolnutí razance a lehkosti před ním ještě nikdo nedosáhl. John Paul Jones, naoko trochu zastrčený (protože neexhibující), je tím jediným, kdo to všechno mohl pospojovat svými mazanými basovými linkami. Ale teprve všichni dohromady se mohli stát neopakovatelnou supernovou, která navždy změnila tvář rockového univerza.
Přestože album vzniklo za neuvěřitelně krátkou dobu a v témže roce, kdy se Led Zeppelin dali dohromady, slyšíme z... číst dále
Musel to být opojný pocit, když ti čtyři ve studiu sledovali, co jim roste pod rukama, a stejně takový šok pro posluchače, kteří poprvé vložili placku s Hindenburgovým doutníkem na gramofon a podlehli té dosud neslýchané těžkotonážní masáži. Tohle bylo opravdu něco zbrusu nového, ale přitom dostatečně povědomého a fungujícího, aby si to okamžitě našlo zástupy uhranutých fanoušků. Význam slůvka rock nezvratně posunul své těžiště (pravda, Led Zeppelin nebyli jediní, kdo se o to zasloužil) směrem k drsnějším, tvrdším texturám.
Blues jako pralátka určená ke zpracování je jasný základ, ale fantastické tvůrčí propojení čtveřice muzikantů ho rozvíjí dosud netušenými a vzrušujícími směry. Dodnes z toho naskakuje husí kůže. Jimmy Page doluje z kytary ultimátní riffy, novátorská sóla i abstraktní halucinace. Zpěv Roberta Planta zřetelně koření v blues, ale vynalézá úplně nové polohy, které se brzy stanou vzorem pro všechny budoucí hardrockové a metalové "ječáky". Úder Johna Bonhama se stal pověstným, takového prolnutí razance a lehkosti před ním ještě nikdo nedosáhl. John Paul Jones, naoko trochu zastrčený (protože neexhibující), je tím jediným, kdo to všechno mohl pospojovat svými mazanými basovými linkami. Ale teprve všichni dohromady se mohli stát neopakovatelnou supernovou, která navždy změnila tvář rockového univerza.
Přestože album vzniklo za neuvěřitelně krátkou dobu a v témže roce, kdy se Led Zeppelin dali dohromady, slyšíme z něho hotovou kapelu s jasnou vizí a dechberoucím zápalem. Dva bluesové covery (obě od Willieho Dixona) sice napovídají, že vlastního repertoáru ještě nebyl dostatek, ale oba si Led Zeppelin podávají nejen znalecky a procítěně, ale i s vlastní rozpínavou fantazií, která třeba You Shook Me mění v psychedelicky rozmáznutý trip. Nesmiřitelnými riffy v písních Good Times Bad Times, Dazed and Confused nebo Communication Breakdown pánové právě porodili hardrock jako žánr, ale spíš jen tak mimochodem, na cestě k rockovému Absolutnu.
S jistotou a stoprocentním výsledkem se vrhají do epických kompozic (Babe, I'm Gonna Leave You, kde už vykukují i folkové inspirace, How Many More Times), u kterých přes jejich promyšlenou strukturu ani na vteřinu nepochybujeme, že je to pořád rock'n'roll a ne ušlechtilá nuda. Dvojnásob to platí o valícím se monstru jménem Dazed and Confused, vrcholném to číslu alba. Malinko nevýraznější se mi jeví jen Your Time Is Gonna Come s trochu obyčejnou refrénovou halekačkou, ale to je jen malé škobrtnutí v jinak pro rockovou historii naprosto zásadní erupci originality, vášně a ojedinělé souhry talentů. A ke všemu je to jen první kapitola.
04.04.2021 - 14:01 | Meca76
Led Zeppelin I je óda skupiny na progresívnu metamorfózu rocku. Jeho aranžmány sú často odvážne a niekedy čiastočne improvizované. Jeho orchestrácia sa dobrodružne ponára do tvrdého rocku a heavy metalu s bluesovými podtónmi, ktoré často spôsobujú, že akordy uštipačne plačú, akoby zasiahli zlobu.Muzikantstvo žiari v elektrickomodrom odtieni, ktorý žiarivo vyžaruje aj teraz.
05.10.2017 - 3:49 | poutnik
Z mého pohledu jedno z deseti nejlepších rockových alb v historii a jedno z alb, které zásadním způsobem ovlivnily mé hudební vnímání. Ne Smetana či Mozart, ne Presley či Beatles, ale Zeppelini. Dodnes si pamatuju ten zážitek, kdy jsem poprvé nechal vinyl vyklouznout z ošoupaného obalu, nabodl ho na gramec, spustil jehlu, zapraskalo to a pokoj naplnila Good Times Bad Times. Dodnes je radost tohle album poslouchat, dodnes se neomrzelo, na rozdíl od stovek novějších ambiciózních rockových či hardrockových alb.
08.06.2014 - 7:06 | zdeneknemec
Debutové album nahrála čtveřice až po první sólové desce Jeff Becka, na které Jimmy Page Jeffovi pomáhal. Proto taky na debutovém albu Led Zeppelin najdeme stejnou skladbu Willyho Dixona You Shook Me. Jeff Beck tenkrát prohlásil, že si Jimmy zkoušel jestli je jeho koncepce správná, já si myslím, že byla, protože debutové album patří k tomu nejlepšímu co v daném oboru vzniklo. Album zahajuje rychlý rock Good Times Bad Times s e skvělým zpěvem Roberta Planta a fantastickou Jimmyho kytarou. V tradicionálu Baby I´m Gonna Leave You je už to čím se Led Zeppelin odlišovali od ostatních hardrockových skupin, to použití kombinace akustické kytary s elektrickým zbytkem. Blues You Shook Me s parádním Jimmyho sólem a skvělou harmonikou Roberta Planta a jeho neméně dobrým zpěvem. Po tomto blues následuje podle mne jejich nejlepší skladba na této desce Dazed And Confused. V této skladbě, kterou hrála, již poslední formace Yardbirds použil Jimmy Pagepři hře na kytaru smyčec. Nejkrásnější ukázkou této techniky, je koncertní provedení této skladby na DVD Songs Remain The Same. Druhá strana desky začíná skladbou Your Time Is Gonna Come, ve které dominují klávesy, na které hraje John Paul Jones. Tahle skladba plynule přejde do skladby Black Mountain Side, ve které hraje na tabla Viram Jasani. Před další Dixonovo blues I Can't Quit You Baby je zařazen otvírák jejich koncertů rychlá skladba Communication Breakdown s parádními bubny Johna Bonhama. Závěr alba obstará blues How Many More Times s parádními Jimmy skluzy na strunách. Co skladba to perla, alespoň pro mě. Největší radost jsem měl, když tohle album vydal Supraphon počátkem osmdesátých let, tohle album patřilo k těm, které jsem si nechal a neprodal jsem jej při přechodu na CD.
19.02.2012 - 21:15 | mm42
Trosku vykradacka (nie vzdy priznana), ale velmi velmi podarena. Jednoduchy zvuk, vyborne bicie. Pocut ze album je zahrate s velkou chutou a radostou.