Lucie - Fotografity

Poprvé jsem skupinu Lucie zahlédl někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let v Pionýrské vlaštovce. To byl pořad, který v té době vysílala Československá televize v sobotu dopoledne. Tenkrát to pro mne jako pro náctiletého kluka bylo zjevení. Nic podobného jsem do té doby nezažil a vlastně od prvního poslechu tu vzniklo velké souznění, které trvá dodnes. To tu nepíšu proto, že jsem si spletl recenzi s osobním blogem, myslím si, že je to pro pochopení celého mého textu důležité.

Z výše uvedené skutečnosti vyplývá, že jsem toho s kapelou prožil opravdu hodně: nespočet koncertů včetně těch slavných v opeře, toho před Rolling Stones nebo dvou po sobě jdoucích vánočních, které se konaly vždy 23. prosince v pražské Lucerně. A tak jsem, plný osobních vzpomínek a také plný očekávání, přistoupil k této obrovské a výpravné publikaci plné fotek. Muzikanti je vybírali z archivu, který čítá bezmála deset tisíc snímků. Do "Fotografity" se jich tak dostalo asi osm procent.

Kapela se i tentokrát spojila s Honzou Dědkem, který už napsal její velmi dobrou, dvaadvacet let starou biografii "Šrouby do hlavy". Tentokrát dostal za úkol dát dohromady shrnující úvody k jednotlivým oddílům. Těch je v knize devět (Kapela, Koncerty, Ve studiu, Natáčení klipů a další) a celý obsah tematicky rozdělují. A jsou to texty výplňové, zobecňující, svým způsobem zcela zbytečné, protože čtenáři neřeknou prakticky vůbec nic. Jejich cílem je nastavit pozornost na určité téma, naladit, ale ono se to moc nedaří.

Člověk tak drží v ruce dílo, v němž je nějaká základní snaha o strukturovanost přemožena naprostým chaosem. A i když tu máme těch devět základních oddílů, které jsou pak ještě dělené na další podkapitoly (například u klipů jsou to konkrétní videa, u koncertů jednotlivá vystoupení či šňůry), rozhodl se dramaturg knihy rezignovat na cokoliv, co by mohlo v orientaci pomoci. Stránky jsou tu sice číslované, ale obsah chybí. Oddíly jsou sice dělené na podčásti, ale ty už nemají třeba chronologické pořadí (které by dávalo smysl vlastně všude). Nejzmateněji to pak působí právě u koncertů, kde se neustále pohybujete v čase.

A nějaké zásadnější informační hodnotě nepomůžou ani popisky u fotografií, které prý vytvářela sama skupina. To, co vzniklo, jsou spíš takové nezávazné a nezřídka jakoby vtipné plky, v nichž nejvíc zamrzí faktické chyby. Takže se tu můžeme dočíst třeba to, že "Robert nahrává skladbu 'Panic' pro album 'Černý kočky mokrý žáby' " (přitom každý ví, že song vyšel až o dvě desky později - na "Větším než malém množství lásky"), nebo u snímku, na němž je P.B.Ch s basou, je popisek: "Malá pózička s kytarou Fender." Jinde si zas správnost neuhlídal Honza Dědek, který tvrdí, že záznam vznikl pro "Televizní klub mládeže", jenže ten pořad se jmenoval Televizní klub mladých.

Z velkolepé a výpravné záležitosti se tak bohužel stala jen sbírka zvadlejch obrázků ze všech dob existence Lucie. Obrázků, často skvělých, jindy přehnaně digitálně doupravovaných pro potřeby tohoto počinu. Ale často bez komplexnějšího kontextu, který by, myslím, čtenář uvítal.

Výsledek tak není na čtení, nemá smysl se těm písmenkům uvnitř vůbec věnovat. Ale pokud se spokojíte s prohlížením fotek svých oblíbených muzikantů, užijete si to. Takové knize by ale slušel větší důraz na kvalitnější papír a samotnou přípravu materiálu pro tisk, tak jak to umí třeba vydavatelství Taschen. Na druhou stranu by se něco takového v Česku asi nedalo prodat - cena podobných exemplářů se pak běžně pohybuje na více než trojnásobku jinak příznivé ceny této publikace.

Ale stejně mi to na závěr nedá a znovu se musím vrátit k tomu blogu. Lucie je skvělá kapela. V knize "Fotografity" uvidí i ti skalní posluchači fotky dosud neviděné a ty viděné jsou tu navíc pěkně pohromadě v jednom celku, to jinde nenajdete. Pro fanoušky je to nutnost, kterou musejí mít. A to, že si ji užijí jen z 50 % jejího potenciálu, je pořád vlastně hodně.