Markéta Irglová - Muna

Loňský ročník Colours of Ostrava. Koncert Markéty Irglové v Gongu. Čekali jsme, až zahraje Falling Slowly, ale globální hit přišel na řadu až v úplném závěru, jako odměna po sérii vkusných, ale snadno zaměnitelných písniček z Markétiny sólové tvorby. Snad za to mohla skutečnost, že na albu Anar (2011), prvním z plánované trilogie, byl písničkářce hlavní oporou jen klavír. Irglová nemá natolik uhrančivý projev, aby celou nahrávku utáhla jen silou svého hlasu. Ale za ty tři roky se z ní stala skladatelka a aranžérka k pohledání. Shrnuto – z minulého alba mi natrvalo utkvěla v hlavě toliko naléhavá Crossroads. A teď si představte, že takhle naléhavých, intenzivních kousků je na novince Muna většina!

Úvodní Point of Creation začíná záznamem bohoslužby, místo klavíru znějí varhany, Irglová sedí na kůru a zpívá jako anděl. Než se z toho stihnete vzpamatovat, sfouknou vás skladby, ve kterých se sólový zpěv střídá se sborovým, až z toho mrazí, a které naberou takovou gradaci, že nezbývá než zírat. Už dlouho jsem neslyšel tak vkusně a přitom účelně použité smyčce. Nevadí ani úctyhodná stopáž (šestiminutová, orientem vonící Fortune Teller, kde Markéta uprostřed tracku přenechá mikrofon Aidě Shahghasemi). Druhá polovina není tak výrazná, ale nápaditost neztrácí (dětský zpěv a smích v Seasons Change, dechové nástroje v Gabriel). V textech se velkými tématy nešetří, řešíme smysl bytí, přítomnost vyšší síly, dialog s Bohem – ateisté budou mít asi problém tohle všechno pobrat a je fakt, že odříkávání otčenáše v závěru Without a Map už je poněkud hraniční. „Tak mi, Bože, ukaž, kudy chceš, abych se vydala,“ ptá se Markéta a podle toho, jak nová deska zní, asi dostala správný tip. Těším se na závěr trilogie.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #41.