Meat Loaf - Bat Out of Hell

Jak se něco tak přemrštěného, myšlenkově plytkého a v podstatě kýčovitého může stát klasikou, kterou až na výjimky uznává i odborná kritika? Snad platí (viz Tarantino), že když je něco dostatečně pokleslé, získává to jinou, nečekanou kvalitu. Zkrátka je to tak příšerné, až je to krásné. Něco takového vzniklo v polovině 70. let (docela dlouho trvalo, než se našel odvážný vydavatel) v hlavách dvou převážně muzikálových umělců s rockovým srdcem, skladatele a textaře Jima Steinmana a zpěváka s příznačným pseudonymem Meat Loaf. Zpěváka dosud přehlíženého (v roce 1971 mu vyšlo zapomenuté album Stoney & Meatloaf), ale nepřehlédnutelného nejen řeznickou postavou, ale i hlasovým fondem a mimořádnou schopností s ním dramaticky pracovat. Spojení se Steinmanovým rozmáchlým skladatelským rukopisem pro něho bylo požehnáním a nutno přiznat, že žádná z jeho desek, které pak natočil bez něj, se jejich společným pracím nemůže rovnat. Ti dva byli umělecky stvořeni jeden pro druhého a je věčná škoda, že své talenty nepropojovali častěji.

Čím je Bat Out of Hell tak unikátní? Spojením muzikálové výpravnosti (tři z písní vznikly původně pro Steinmanův kus Neverland) s rockovou razancí, bezostyšnou pompézností, zálibou v komiksové či hororové romantice a teenagersky nadržených milostných ideálech? Ano, to všechno hraje svou roli. Těžko bychom v dosavadní rockové historii takovou syntézu hledali. Ale bylo by to k ničemu, kdyby z alba nezněly tak skvěle napsané písňové monumenty, které svou nabubřelou fasádu stoprocentně obhajují.

Už muzikantská sestava je na úrovni. Vedle producenta a kytaristy Todda Rundgrena nebo Edgara Wintera (bratra slavnějšího Johnnyho) na saxofon v ní figurují hned dva členové Springsteenova E Street Bandu, klávesista Roy Bittan a bubeník Max Weinberg. Jejich přítomnost ani moc nepřekvapí, protože hudba na Bat Out of Hell má často dost blízko k tomu, co Boss produkoval na svých albech The Wild, the Innocent and the E Street Shuffle a Born to Run. Podobně členité vedení melodií, rockový patos ale i lehce soulový nádech, slabost pro krásné roštěnky a rychlá auta. V podání dvojice Steinman-Meat Loaf ale tahle estetika nabobtnává do kýčovitých dimenzí a dobová slova o „parodii na Springsteena“ proto nejsou zase tolik od věci.

Výkladní skříní desky je hned titulní desetiminutový opus, který se odvíjí jako v horečnatém vytržení. Skvostné heroické melodie, efektní změny tempa, gradace, brilantní aranžmá. Všechno košaté a bombastické, jak to jen lze, a přece má ta skladba neuvěřitelný drive. Dramatické i skotačivé Bittanovo piáno, extatická Rundgrenova kytara a především Meat Loafův srdcerváčský vokál, perfektní frázování přecházející na vypjatých místech (a že jich tu je) do kulometných kadencí, zničující nasazení. Hlas hodný postavy svého majitele.

Nic tak ultimátního už na albu nezazní, ale ani zbylých šest skladeb není jen do počtu. Přehlednější strukturu má pilotní singl You Took the Words Right Out of My Mouth s nezapomenutelným úvodním dialogem Steinmana s herečkou Marcií McClain. V lyričtější poloze písní Heaven Can Wait a Two Out of Three Ain't Bad je Meat Loafův zpěv méně efektní, ale stejně citově angažovaný. Svižná All Revved Up with No Place to Go, snad díky Winterově saxofonu a dusavému tempu,.připomene opět zvuk E Street Bandu, přestože v ní oba Springsteenovi machři neúčinkují. Paradise by the Dashboard Light se vícedílnou stavbou blíží epičnosti titulního kusu, hodně čerpá z dřevního rock'n'rollu a zahajuje sérii Meat Loafových duetů z dámskými protějšky (v tomto případě herečka a zpěvačka Ellen Foley), jaké v budoucnu zařadí snad na každé své album. Úchvatné je i finále závěrečné klavírní For Crying Out Loud, bez kytary, zato s mohutným doprovodem orchestru i rytmické sekce.

Je až trapně snadné se nad albem Bat Out of Hell i nad celou naivní stylizací Meat Loafa povýšeně usmívat, ne-li přímo pohoršeně šklebit. Nikdo nechce být považován za zastydlého puberťáka. Zároveň ale spousta z nás střípky podobných, dávno rozbitých ideálů, dál nosí v sobě. Kousek toho siláckého ale vnitřně křehkého Marlona Branda nebo Jamese Deana. Imaginárním návratům do dětství se většinou nesmějeme. Proč by tedy návrat k teenagerským snům měl být ostudnější? Bat Out of Hell je hra, do níž je třeba dobrovolně vstoupit, aby získala smysl, pak je možné si ji maximálně užít. A navíc vám k tomu hraje fantastická muzika.