Mercedes Peón - Sós

Když si Mercedes Peón ve vztahu ke galicijské hudební tradici představíme jako artistku na gumovém laně, pak lze říci, že na svém čtvrtém albu, nazvaném Sós, podrobuje své jištění doposud nejtěžší zkoušce odolnosti. Folklórní jádro pro ni od začátku bylo pouze výchozím bodem pro bezhraniční hudební hledačství, ale tentokrát se od něj ve svých kaskadérských kouscích pouští zatím nejdál. Potěšitelné je, že lano stále drží a ať ho všestranná hudebnice napíná sebevíc, Hookův zákon pro pružnou deformaci funguje spolehlivě a galicijský fundament v podobě chrakteristických tamburín nebo dud se ze všech těch experimentů stále pravidelně vynořuje.

Stále svobodnější nakládání s výrazovými prostředky přivádí album Sós až k jakési kolážovitosti. Skladby charakterizují časté zlomy, změny tempa, nálad i instrumentace. Akustické nástroje, elektronika a samply do sebe nenarážejí, stále si zachovávají schopnost přirozeného soužití, ale po scéně defilují s tak bujnou nevázaností, až vzniká dojem jakéhosi útržkovitého kaleidoskopu. Nejvíce je to znát v případě skladeb Sao Paulo a Babel, které ovšem už svými názvy takový postup předjímají a ospravedlňují. Přes sebe se přelévající latinskoamerické fragmenty jsou samozřejmě ideální metaforou kypící brazilské megapole, stejně jako si píseň Babel, reflektující propastné majetkové rozdíly mezi zeměmi, sama říká o určitý stupeň chaosu, reprezentovaný nasamplovanými hlasy v různých jazycích a zvýšeným podílem elektroniky. Snaha Mercedes Peón jít ve jménu vyššího konceptu za hranici tradiční písňové stavby budí respekt, na posluchače ovšem klade ještě vyšší nároky, než v minulosti a celkově maličko brzdí spád nahrávky.

Nad fantazií, odvahou i šikovností autorky stále nezbývá, než žasnout, nicméně ubývá míst, kdy pociťuji čirou prvosignální euforii, a naopak přibývá těch, na nichž sice přesvědčeně, ale se spockovským klidem utrousím: „Fascinující.“ To nemá být výtka, spíš zdůvodnění, proč si starší alba pouštím častěji. Výše zmíněné skladby vnímám pouze jako drobnou překážku v plynulosti celku, nikoli jako šlápnutí vedle. Ostatně pestrost alba podtrhávají i ty přímočařejší skladby, jako hiphopovým beatem tažená Derorán nebo Anacos, skotačící ve stylu manuchaovského ska.

Píseň Falar millor, jeden z vrcholů nahrávky, rovněž žene vpřed urgentní rytmus podpořený chřestěním tamburíny a zažehávaný ječícími dudami, zpěvaččiným signifikantním nástrojem. Tentokrát ale Mercedes Peón s jejich zvukem šetří, větší prostor dostávají už jen v úvodní Elas. V lyričtějších pasážích se výrazně uplatňuje klarinet Fernanda Abreua. V závěrečné instrumentálce Ciumes má hlavní slovo, zatímco v Nana meus se proplétá s vokálem a dětským žvatláním. Jak je patrné, galicijská experimentátorka se tentokrát rozpřáhla opravdu doširoka. Natočila zatím svoje nejodvážnější a nejpestřejší album, které je možná o něco těžší na poslech, o to větší ale vzbuzuje zvědavost, co bude následovat po něm.