Midi Lidi - Operace "Kindigo!"

Než jsem přišel předcházející desce Hastrmans, tatrmans, bubáks (2009) na chuť, chvíli to trvalo, chytal jsem tik do levého třísla, nedávám texty Tata bojs (teď už skoro pořád) nebo Čokovoko (místy) – slovní hříčky jsou tak hravé, fríkůlové a legrační, že úsměv se z tváře nevytrácí, trčí v dlouhé křeči bez pohnutí. Když jsem o Hastrmanech psal, říkal jsem, že vrchol MIDI LIDÍ přijde na třetí desce. Teď čekám, až se mi spojí celek, až spadne lávka předsudků, jste zvyklí poslouchat naučeným způsobem, který MIDI LIDI převracejí naruby jako posmrkaný kapesník.

Ne, v hudbě není nutné, abyste byli schopni rozšifrovat ironii a sebeironii, u všech performativních výbojů Petra Marka je tato obtížnost/jednoduchost trade markem, na druhou stranu vám nebrání bavit se a meditaci nechat myšlenkovým onanistům. Civilnost, amatérština, trapnost, hra ve hře, podmanivost – to je vlastní jeho filmům, divadelním (a rozhlasovým) představením i deskám. Balancování na hraně vám nemusí sednout, klišé je formální součástí stejně jako gradace a refrén. Jenže je klišé a klišé. Ožralej fanda chemikl pratrs – dobře. Ale ujeté „intro“ (Mejdan století), pětiminutové ticho uvnitř songu nebo finále ve formě cover verze? Zařazení post-semaforského hitu Co jsem měl dnes k obědu / Co já všechno uvedu si zřejmě přál nejeden příznivec... Tím spíš.

Desku předcházel „žebříček nejlepších českých desek“, který sami sestavili a sebe zařadili na sedmé místo. Vtip, nadhled a machrování oblečené do trapárny, ale podívejte se na sestavu: Dybbuk, Dunaj, Gnu, Nerez, Plíhal, Manželé. Můžeme se bavit, co je to „punc intelektualismu“ (divnej cucflek), ale špičky tuzemské alternativy tu potkávají kapely s bizarním smyslem pro humor, zkuste si poslechnout někdejší Ženy, „butovský humor“ na Normale taky dosáhl podezřelé hranice. Poutníci a Dáša Andrtová-Voňková? MIDI LIDI avizovali, že na Operaci „Kindigo!“ budou více zpívat, jakože fakt zpívat. A taky že jo. Petr Marek ani Prokop Holoubek nejsou z těch, kteří by se o svůj hlas mohli opírat hodně ze strany, ale to je jedno. V záloze mají různé úhybné manévry a hlavně: hudba je na jejich straně.

Buzerantská dikce v songu Rád vařím je luxusně neodolatelná, a to jsem si myslel, že už nic nepřekoná autobus plný homosexuálů cestou do Krakova. Ožralý hlas v titulním songu nebo sborová demence v Patriotu magorovi (tady i našlápnutý postpunkový feeling, myslím na Komunisty), nečekaná fistulka v Doktorovi a podprahově přítomná over sexuální energie I Love 69 Popgeju (kteří nejsou tolik „pop“, zato více „gej“). Prdel je na jejích straně.

MIDI LIDI nikdy nehledali nový zvuk. Jestliže tematicky, vizuálně i „konceptuálně“ pracují s „retrem“, hudba vždycky bezostyšně a styčně pracovala mezi Kraftwerk a „postmoderním“ osmibitem, ostatně nové sloky v semaforském tracku předvádí vzory podobně jako pěšáci z Tata bojs (jiné retro, jiný humor). Ale jestli Hastrmans & Co. pracovali s orbitalovskou techno/ambientní linkou, tady je její „tajemnost“ nahrazena vyjetou školní besídkou. Asi se budeme divit, ale působí to, jak se to... konzistentně. Můžu tvrdit, že mě nejvíc bere temnější Rozhledna (nejde o churavou odpověď na WWW?) nebo underworldovský špek Patriot magor, který si ve finále vykračuje po hřišti DFA Records, skoro se stydím říct LDN Soundsystem: Murphy a Goldworthy na poznávacím tahu v léčebně pro dlouhodobě nemravné. Ale tím bych se moc netrápil. Důležitější bude, že ve srovnání s filmem Nic proti ničemu je Operace „Kindigo!“ méně za hranou představitelného, intošům zůstanou aluze a subverze, blbec si obleče čistý svetr a otevře dveře pochybnému večírku. Recesivní rave a heretický house? ČES-KEJ HÁR-KÓR! ČESKEJ ČUDLÍK.