Miles Davis - E.S.P.

09.11.2017 - 11:45  |  vmagistr

Kolik rockových kapel se může pochlubit tím, že po ukončení jejich aktivní činnosti se všichni členové vydali na úspěšné sólové kariéry, během nichž nadále formovali tvář "svého" žánru? Napadají mě snad jedině The Beatles (pokud přimhouříme oči nad Ringem) a Cream (kde už ale všichni tři protagonisté měli v době založení skupiny ledacos za sebou). Ani v jazzu není taková koncentrace talentu obvyklá (vždycky se někdo více či méně veze, nemá skladatelské ambice nebo se jednoduše necítí být tahounem), jednou z výjimek je ale nepochybně druhý kvintet trumpetisty Milese Davise, jehož členové se v 70. a 80. letech stali zásadními personami jazzu, jazz-rocku a fusion.

Že je tento kvintet opravdu suverénním tělesem a ne jen doprovodnou kapelou jasného šéfa Davise ukáže i jen letmý pohled do tracklistu desky E.S.P. - první studiové nahrávky, na níž se kvintet sešel v kompletní sestavě. Miles Davis je podepsán pouze pod třemi ze sedmi nahrávek (z toho u dvou jen jako spoluautor), zbytek mají na svědomí ostatní členové skupiny - zvlášť basista Carter byl v tomto období autorsky velmi plodný.

Materiál na desce bych rozdělil do několika kategorií. Posluchače jazzem méně odkojeného nejspíše více zaujmou odpíchnuté kousky, v nichž rytmika vytváří hutné podhoubí, na němž mohou sólové nástroje dovádět dle libosti. Takové jsou třeba kompozice Eighty-One, Iris nebo titulní skladba E.S.P. Více melancholie a střídmější aranže, v nichž vynikne každý tón a úder, přináší kapela v kouscích jako Little One, Mood nebo Agitation. Asi nejavantgardněji na mě působí skladba R.J., v níž vnímám skloubení obou přístupů. Sám mám raději asi ty hutnější kousky - při poslechu Davisových a Shorterových výstupů si často říkám, že jedna z inspirací hardrockových sólových kytaristů mohla ležet právě někde tady.

Samozřejmě se v případě této nahrávky pohybujeme v oblasti striktně akustického jazzu, po elektrické kytaře a rocku obecně tu není ani stopy. Přesto si myslím, že pro posluchače sofistikovanějších rockových forem by desky tohoto seskupení nemusely být šlápnutím vedle - obzvlášť pokud si potrpíte i na trošku té melancholie. Tu totiž jazz (podobně jako blues) zvládá interpretovat na jedničku.

Komentář již zveřejněn na progboard.com