Nebe - Než se rozední

V souvislosti se skupinou Nebe nelze nezmínit důležitou roli Richarda Krajča, potažmo celé kapely Kryštof, to se ovšem týkalo hlavně debutové desky "Legosvět". Ta zaujala, kapela se rozjela po koncertech a pro druhou desku se nechala ulovit vydavatelsvím Universal. To na ně vsadilo natolik, že pilotní singl "Vteřina" vyslalo do éteru už v létě minulého roku. A i když to nebyl hit obrovský, dostatečně velký bezpochyby ano.

Havířovská skvadra s druhým albem nespěchala a nechala ho dostatečně uzrát. Je také citelně znát, co vše se od debutové nahrávky zlepšilo. Muzikanti jsou si jistější, Petr Harazin jako frontman se znatelně vyzpíval, zřetelněji artikuluje a celkově získal osobitý výraz, navíc zůstal jejich přesvědčivý skladatelský um. Formace tak na svou novinku dokázala poskládat desítku vyrovnaných skladeb, které jsou jako dělané pro letní festivaly a bezproblémovou radost z hudby. Nic neřeší a dobře se poslouchají.

Samostatnou kapitolou jsou texty, které se hemží spoustou zajímavých obratů, ale ve své podstatě se nedá říci, o čem vlastně většinou jsou. Právě jejich lyričnost a básnický nádech zůstávají i na druhém album jasnou styčnou plochou s Krajčovou partou. Je jen na posluchačích, zda to pro ně bude plus, nebo mínus. Mně vyhovuje jejich profesionální čistota a spíše obsahová prázdnota mi nevadí. Jen by mě zajímalo, zda jejich teenagerští posluchači, kteří možná už ani neví, co to je pevná telefonní linka, alespoň tuší, co to bylo volání meziměsto, které dalo jedné skladbě i název...

Jako ne úplně dobrý krok se však jeví angažování producenta Dalibora Cidlinského. Ten oproti Krajčovi a Carloffovi na debutu rezignoval na elektroniku, a kapela tak zvukově spadla mezi všechny ostatní poprockové party. Tím, že je usadil v jistém zvuku, je nechtěně poněkud zabrzdil a zobyčejněl. "Než se rozední" sice zní stále výborně, ale rozhodně ne svěže a moderně. Kdyby alespoň absence studiových hrátek vyvážila syrovost, takhle je výsledek až zbytečně uhlazený a usedlý. Snad tu studiovou sterilitu skupina dokáže na koncertech prorazit.

Druhá deska Nebe je však každopádně povedeným albem, které je vyrovnané, s výbornými písničkami (titulní skladba, "Padáky" či "Pandořina skříňka" musí skvěle fungovat naživo) a profesionální produkcí. Jen je škoda, že se na něm kapela usadila a zcela rezignovala na jakoukoli originalitu. Na druhou stranu - dobrá písnička zůstane dobrou písničkou v jakékoli formě.