Dáme si na začátek malý kvíz. Přihlaste se, kdo věřil, že Roman Holý natočí skutečně rockovou desku. Pokud vám zůstala ruka dole, jste střízliví v úsudku. Což ovšem neznamená, že máte pravdu. Jestliže stále držíte paži vzhůru, jste nejen tělesně zdatní, ale také optimisticky naladěni. Což ovšem neznamená, že nemůžete skončit špatně. A jak je na tom "Neruda"?
Ten kupodivu snadno zapadá do hudební linie J.A.R. (například jejich "Dělnická" už taky nebyla žádná popina), kterou prodlužuje směrem k výrazně rockovějšímu soundu. Do pořádné divočiny to má ale daleko. Ony slibované hlukové bariéry se zkrátka nepodařilo postavit. Zůstalo pouze u základů ("Když zhaslo slunce", "Rodinný pouta"), které na druhou stranu docela dobře drží. Rapové jednotce se "Neruda" přibližuje i díky poetice textů. "Zajatci testosteronu" jako by z její desky přímo odpadli. A u "Máma má vo mně strach" se nelze zbavit dojmu, že v jejím provedení by to byl daleko větší hukot.
"Neruda" stojí na třech pilířích o nestejných délkách. Hudba Romana Holého sice umí být rockově přímočará, ale až příliš se topí v alternativních slupkách a odbočkách, čímž ve finále ztrácí na údernosti. Texty nejspíše v několika případech čeká kultovní status. Nejsilnější jsou ale v okamžiku, kdy je zdobí jednoduchý slogan ("Beru se vážněji, než papež bere Boha," - "Zajatci testosteronu"), a nejzajímavější tehdy, když odmítají doslovnost ("... v ruce svýho anděla, v... číst dále
Dáme si na začátek malý kvíz. Přihlaste se, kdo věřil, že Roman Holý natočí skutečně rockovou desku. Pokud vám zůstala ruka dole, jste střízliví v úsudku. Což ovšem neznamená, že máte pravdu. Jestliže stále držíte paži vzhůru, jste nejen tělesně zdatní, ale také optimisticky naladěni. Což ovšem neznamená, že nemůžete skončit špatně. A jak je na tom "Neruda"?
Ten kupodivu snadno zapadá do hudební linie J.A.R. (například jejich "Dělnická" už taky nebyla žádná popina), kterou prodlužuje směrem k výrazně rockovějšímu soundu. Do pořádné divočiny to má ale daleko. Ony slibované hlukové bariéry se zkrátka nepodařilo postavit. Zůstalo pouze u základů ("Když zhaslo slunce", "Rodinný pouta"), které na druhou stranu docela dobře drží. Rapové jednotce se "Neruda" přibližuje i díky poetice textů. "Zajatci testosteronu" jako by z její desky přímo odpadli. A u "Máma má vo mně strach" se nelze zbavit dojmu, že v jejím provedení by to byl daleko větší hukot.
"Neruda" stojí na třech pilířích o nestejných délkách. Hudba Romana Holého sice umí být rockově přímočará, ale až příliš se topí v alternativních slupkách a odbočkách, čímž ve finále ztrácí na údernosti. Texty nejspíše v několika případech čeká kultovní status. Nejsilnější jsou ale v okamžiku, kdy je zdobí jednoduchý slogan ("Beru se vážněji, než papež bere Boha," - "Zajatci testosteronu"), a nejzajímavější tehdy, když odmítají doslovnost ("... v ruce svýho anděla, v momentu, kdy vrcholí," - "Máma má vo mně strach"), která jinak tvoří jedno z prodejních lákadel.
Třetím nosníkem je interpretace. A u ní se dá očekávat, že se stejně jako texty stane velmi diskutovaným tématem. Kvality Matěje Rupperta jsou nezpochybnitelné. "Neruda" ovšem dokazuje, že do některých žánrů by se pouštět neměl. Jeho proměnlivý hlas sice čaruje i tentokrát, ale často jako by se s polohou hudby míjel. Zůstává popově uhlazeným. Dobře slyšet je to ve skladbách "Celníci se psem" či "Vem šutr". Přičemž u druhé jmenované vadí i zpěvákovy mečivé tóny, které v ní nabývají vrchu.
V jednom z rozhovorů vyslovil Roman Holý myšlenku, že deska holky bavit nebude. A koho tedy ano? Rockerům se bude zdát příliš salónní a popíkářům nesrozumitelná. Zbývá ovšem početná družina fanoušků Holého tvorby, kteří mu uvěří prakticky cokoliv. Neruda vznikl na podobném recyklačním principu jako Monkey Business. Nepřináší nic, co by tu už nebylo. Tak úhledně zabalený a jakousi aurou výjimečnosti prezentovaný produkt je ale nesnadné odmítnout i pro ostatní hudbou posedlé pošetilce. Nikdy totiž nevíte, jestli tím odmítnutím neděláte chybu. V případě Nerudy by jí jednoznačný odsudek byl. Pořád je to totiž vcelku interesantní zpráva o stavu domácí hudby i o několika mimořádných talentech napříč generacemi. A také deska, o které bude in něco vědět.
P. S.: Zpřesněné (a zároveň konečné) hodnocení po opakovaném poslechu - 6,5.
Komentáře