Po skvělé a i relativně úspěšné desce Pavla Milcová & Tarzan Pépé pokračuje tahle nevšední písničkářka v tvůrčím dobrodružství s kytaristou Peterem Binderem na albu Apollo 14. Ohlas na něj už nebyl tak velký, což je stejným dílem nezasloužené i pochopitelné. Jestliže se totiž tohle duo už minule uvedlo jako hravé a experimentující, na Apollu 14 už svojí fantazii venčí rovnou bez vodítka. A těžko říct, kdo má na tom větší zásluhu. Všestranný Peter Binder ze své kytary tahá ty nejroztodivnější tóny a zvuky, jeho vynalézavost nezná mezí. Nezastupitelnou roli hrají i rovněž velmi nápadité perkuse a bicí.
Tou hlavní osobou je tu ovšem Milcová, jako zpěvačka neúnavně zkoumající nová teritoria (nechci přirovnávat, ale nejčastěji mě napadají jména Kate Bush a Joni Mitchell), někdy jako by se skoro bála jednoduchých melodií a i proto je Apollo 14 možná méně přístupné než předchozí album. Místy je celá ta hudební paráda zašmodrchaná až moc (Lásko, otevři!), ale zase je pořád co poslouchat. Před prostou zpěvností se oba umělci přece jen skloní ve dvou úpravách lidovek - Červené jabl´čko a Čí to husičky - , ale i ty si přetváří bez přehnaného respektu k obrazu svému. Nádherná je píseň Je daru s lehce hispánským nádechem, který se vrací ještě v závěrečném coveru Irvinga Berlina It´s a Lovely Day Today. Pestrou mozaiku pak ještě doplňuje poťouchlá country odrhovačka Taxikářův smysl pro humor, jinak se ale hudba jednoznačnému... číst dále
Po skvělé a i relativně úspěšné desce Pavla Milcová & Tarzan Pépé pokračuje tahle nevšední písničkářka v tvůrčím dobrodružství s kytaristou Peterem Binderem na albu Apollo 14. Ohlas na něj už nebyl tak velký, což je stejným dílem nezasloužené i pochopitelné. Jestliže se totiž tohle duo už minule uvedlo jako hravé a experimentující, na Apollu 14 už svojí fantazii venčí rovnou bez vodítka. A těžko říct, kdo má na tom větší zásluhu. Všestranný Peter Binder ze své kytary tahá ty nejroztodivnější tóny a zvuky, jeho vynalézavost nezná mezí. Nezastupitelnou roli hrají i rovněž velmi nápadité perkuse a bicí.
Tou hlavní osobou je tu ovšem Milcová, jako zpěvačka neúnavně zkoumající nová teritoria (nechci přirovnávat, ale nejčastěji mě napadají jména Kate Bush a Joni Mitchell), někdy jako by se skoro bála jednoduchých melodií a i proto je Apollo 14 možná méně přístupné než předchozí album. Místy je celá ta hudební paráda zašmodrchaná až moc (Lásko, otevři!), ale zase je pořád co poslouchat. Před prostou zpěvností se oba umělci přece jen skloní ve dvou úpravách lidovek - Červené jabl´čko a Čí to husičky - , ale i ty si přetváří bez přehnaného respektu k obrazu svému. Nádherná je píseň Je daru s lehce hispánským nádechem, který se vrací ještě v závěrečném coveru Irvinga Berlina It´s a Lovely Day Today. Pestrou mozaiku pak ještě doplňuje poťouchlá country odrhovačka Taxikářův smysl pro humor, jinak se ale hudba jednoznačnému zaškatulkování vzpírá (jazz-folk nezní hezky a navíc zdaleka nevystihuje podstatu).
Texty mají ke konvenčnosti snad ještě dál než muzika. Jestliže jsou v jedné chvíli hladivě pozitivní, Milcové nedělá problém vzápětí všechno shodit a zatočit do uličnicky nesmyslných říkaček, je v nich snivost, naivismus, dětská bezprostřednost, dadaistické hříčky i blouznivé jinotaje. Někdy se tahle myšlenková nenechavost může jevit křečovitě, ale v celkové perspektivě budí obdiv svým absolutním pohrdáním konvencemi a schopností udržet si dětsky užaslý pohled na svět. A pak už ani nezáleží na tom, že občas nerespektuje krátké a dlouhé slabiky a zapomíná, že čeština není angličtina. I ta dvakrát zazní (junglovitá Launderette a zmíněný Berlinův standard), ale spíš jen jako koření. Tohle není album na první poslech, jednoznačné hity typu Ještě že nejsou andělé z Tarzana Pépé se z něj klubou velmi pomalu. Důkladnější seznámení se ale určitě vyplatí. Klíčovým slovem je tu bezuzdná hravost.
další recenze autora najdete na jeho webu music-koment.webgarden.cz
Komentáře