Pink Floyd - Animals

Křehká rovnováha mezi egy členů Pink Floyd se během práce na albu Animals začíná definitivně hroutit. Roger Waters už neskrývaně usiluje o vůdčí roli a neomezenou kontrolu nad vznikajícím materiálem, příspěvky ostatních muzikantů bagatelizuje (hlavním terčem jeho výpadů bývá Richard Wright) a vnucuje jim roli mediátorů jeho vlastních myšlenek. To zní docela ošklivě, ale výsledek této nevyvážené spolupráce Watersovu tvrdou ruku ospravedlňuje. Můžeme se jen dohadovat, jestli by vzniklo stejně hudebně i ideově silné dílo, kdyby autorská rovnoprávnost v kapele zůstala zachována. Demokracie není samospasitelná, někdy se stává tím příslovečným dobře myšleným dlážděním na cestě do pekel a v umění to platí dvojnásob.

Jestliže koncept inspirovaný Orwellovou Farmou zvířat je od A do Z Watersův, do hudby ještě mohli jeho spoluhráči do jisté míry promlouvat. David Gilmour je spoluautorem nejdelší skladby Dogs a v její první části mu patří i sólový vokál, zbytek už si ale Waters napsal a nazpíval sám. Výrazný podíl kláves a syntezátorů nenaznačuje Wrightovu komplikovanou pozici v hierarchii kapely. Éteričtější rejstříky Gilmourovy kytary, stejně jako charakteristická sóla ale ustupují do pozadí, naopak víc vytažená je často Watersova basa a i celkově je rytmická složka zdůrazňěná na úkor dřívější atmosféričnosti. Hudba tak získává více hran, je tvrdší a agresivnější. Díky potlačení Gilmourovy sólistické pozice dokonce paradoxně působí víc kolektivně. To je samozřejmě klam, ale muzice to prospívá.

Z tohoto hlediska je Animals možná nejsevřenějším albem Pink Floyd vůbec. Tvořeno v jádru třemi rozsáhlými skladbami, které, ač kompozičně členité, neliší se výrazně soundem, vývojem ani tempy (dobře, Sheep je o něco rychlejší, ale ne tak, aby vyčnívala), budí dojem monolitu zarámovaného akustickými miniaturami Pigs on the Wing 1 a 2. Oproti Wish You Were Here se rozšířil prostor pro zpěvy, s instrumentálními pasážemi jsou teď ve větší rovnováze. Je to svrchovaně koncepční práce, nejen co do textů, v nichž Waters Orwellovy metaforické zvířecí kategorie úspěšně přenáší do světa kapitalismu (lidé se s režimem zase tolik nemění), ale i hudebně. Máme pocit, že posloucháme jedinou skladbu ve třech větách, s prologem a epilogem.

Ať už se v té době odehrávalo uvnitř kapely cokoliv, album zní skvěle a domyšleně, navíc i společensky aktuálně. V době, kdy nejvíc pankáčských slin dopadalo právě na jejich jméno, dokázali Pink Floyd, že i progresivní rock může přijít s něčím relevantním a stejně úderným. Ne, že by se snad kapela pokoušela přejímat postupy punku nebo nové vlny, ale svůj hudební i myšlenkový výraz přece jen poněkud přiostřila a zůstala tak schopná odolat nařčením z odtrženosti od reality.