Pink Floyd - Atom Heart Mother

Cesta postbarrettovských Pink Floyd je i nadále trnitá a plná slepých uliček. Odvážné experimenty ze studiové části Ummagummy bohužel nevykrystalizovaly do jasnějšího směru a na Atom Heart Mother působí kapela stále trochu bezradně. Chuť pokoušet nevyzkoušené je neopustila a za to zaslouží poklonu, ale ta je z mé strany spíš zdvořilá než nadšená. Titulní kompozice zabírající celou první stranu rozhodně netrpí nízkými ambicemi, ale orchestrální aranže, kterými je protkaná, s hudbou Pink Floyd příliš nesouzní. Hřmotné dechy, violoncello a klasicistní sbory vytloukly ze skladby téměř všechno tajemno a kosmickou psychedelii a nahradily jí fráčkovskou nabubřelostí, ve které se těch pár zajímavých momentů bezmocně utápí.

Tři kratší písně z druhé strany si tak jako na Ummagummě autorsky rozdělili jednotliví členové (s výjimkou Masona), ale ani tentokrát to není žádná sláva. Oba hlavní tahouni, tedy Waters s Gilmourem, vsadili převážně na akustické snění, které sice tvoří vítaný protipól bombastickým orchestracím z Atom Heart Mother, ale chybí jim nosnější motivy, následkem čehož působí spíš jako přípravná dema. Wrightova Summer '68 by mohla být překvapivě nejpovedenějším kouskem kolekce, ale i tady se do věci nepatřičně vkládají žesťové buldozery a kazí co mohou. Závěrečná Alan's Psychedelic Breakfast jen spojuje reálné zvuky jakési opulentní snídaně s nepodstatnými hudebními útržky a dojem určitě nespraví.

Ne, že by Atom Heart Mother bylo nudné album. Je ale spíš průběžnou zprávou o momentálním stavu bádání včetně přehmatů, než dotaženým tvarem a opravdu působivých nápadů je v ní jako šafránu. Ať už si o Watersově egu a diktátorských manýrech, které nakonec Pink Floyd nenávratně rozklížily, myslíme cokoli, v této chvíli je to právě silná ruka a ne autorská demokracie, co kapela potřebuje.