Pink Floyd - Ummagumma

Experimentujete buď z přetlaku imaginace, nebo když si nevíte rady. Ne, že by na důvodu vždycky závisela kvalita výsledku, v případě Pink Floyd a studiové části jejich dvojalba Ummagumma ale k bezděčnému zjevení geniality z nouzových pokusů nedošlo. Členové kapely se ve snaze vyzkoušet něco nového dobrovolně rozdělili na sólové autorské subjekty aby si pak spolu s Cimrmanem mohli říct: "Tudy ne, přátelé." Což se samozřejmě taky počítá. I negativní zkušenost se uloží a může se stát živnou půdou pro budoucí nápady.

Album je rozdělené na čtvrtiny, které jsou každá plně v režii jednoho z Pink Floyd. Čtyřdílný Sysyphus Richarda Wrighta a trojdílná The Grand Vizier's Garden Party bubeníka Nicka Masona jen potvrzují, že oba jsou v kapele sice nepostradatelní jako součást týmu, ale bez jeho opory upadají do průměru. Jejich kompozicím nemůžeme upřít zvukovou neobvyklost (na svojí dobu), ale jinak plynou po povrchu a jsou to spíš tápavá cvičení, než hotové skladby. Do jisté míry to platí i o pracích Waterse a Gilmoura, přesto je z nich cítit větší skladatelská jistota, která se v případě Watersovy koláže Several Species... nevylučuje ani s odvážným experimentováním. Znovu se ukazuje, že jsou to právě oni dva, kdo může nahradit Syda Barretta v roli tvůrčího motoru skupiny, ale ještě víc, že všichni čtyři fungují nejlépe jako vzájemně se ovlivňující kolektiv a že by své vklady neměli slepovat, ale mísit.

Není lepšího důkazu, než první, živě natočená deska, která studiového bratříčka s přehledem válcuje. Místo artistní, překombinované nudy skutečná atmosféra, místo letmo nahozených skic sebevědomý sumář dosažených tvůrčích úspěchů. Přitom ani tady se Pink Floyd nezříkají experimentů. Nenechávají se svazovat originálními nahrávkami, skladby roztahují do šíře i do hloubky a obohacují je o další psychedelické plochy a zvuky. I když jde tedy "jen" o živák, je nakonec podstatně záživnější, než nedozrálé koncepční pokusnictví studiové desky.