Rachid Taha - Bon Jour

Nemusí se vždycky v noci konat vražda. A není nutné proti temným silám nasazovat vždycky jejich vlastní zbraně. Rachid Taha vsadil na albu Bon Jour na jednoznačně pozitivní kartu a vrhnul se do popových vln aby se z nich na konci vynořil nijak nezostuzen. Pouťově rozzářený obal sice vzbuzuje obavy, že uvíznul ve smrdutém komerčním bahně, ale muzika samotná takový předpoklad vyvrací a kýčovitý obrázek spíš umělce usvědčuje z lehké ironie.

Je pravda, že s absencí Tahova dvorního producenta a spolupracovníka Steva Hillage do značné míry vymizely i tvrdé elektronické beaty a naštvané kytary a repetitivnost střídá popová písnička, ale ta je neulepená a pořád velmi chytře a svobodomyslně aranžovaná. Některé klávesové rejstříky jsou nebezpečně jásavé, ale nakonec působí docela roztomile a hlavně nejsou nadužívané. V instrumentaci panuje příjemná elektroakustická rovnováha, ve srovnání s masivním programmingem na albu Tékitoi tady dokonce kytary a arabské strunné i perkusivní nástroje vyzískaly větší prostor.

Po nepříliš výrazném úvodním lovesongu Je T'Aime Mon Amour rozptyluje pochybnosti valivá Mokhtar a bezostyšně chytlavá Ha Baby. Titulní píseň v manuchaovském rytmu s Rachidem francouzsky zpívá Gaëtan Roussel, který je spolu s Markem Platim spoluproducentem celého alba. Určité reminiscence na údernější minulost přináší zatěžkaný beat v Mine Jaï nebo hřmotná kytara v It's an Arabian Song, duetu s dalším francouzským hostem Bruno Mamanem, ale celkově pozitivní ladění nahrávky zůstává zachováno. Bon Jour je album líbivé ale ne banální, jeho projasněná atmosféra vychází nikoli z komerční podlézavosti, ale z upřímně míněné Rachidovy snahy dát posluchačům taky trochu světla. Neútočí na stereotypy, neburcuje, nežaluje, ale k plytkému hitparádovému balastu má pořád zatraceně daleko.