Slayer - Repentless

Králové thrash metalu Slayer přichází se svým dvanáctým studiovým albem. Personální zemětřesení (smrt Jeffa Hannemana a odchod Davea Lombarda) vzbuzovalo přeci jen jisté obavy ohledně toho, jak nová deska dopadne, odpověď je ale jednoduchá – Repentless zní přesně tak, jak se dalo od harcovníků formátu Slayer očekávat. Známek stárnutí si přesto nelze nevšimnout. Skladby nepatrně zvolnily, častým doplňkem se stalo vybrnkávané intro. Jádrem je podle všeho When the Stillness Comes, skladba, která se snaživě touží vydrápat po zádech klasiky Seasons in the Abyss, a nutno dodat, že marně. To však neznamená, že bychom se nedočkali klasicky pojatých thrashových vypalovaček (Repentless, Piano Wire). Ty jsou zahrané poctivě, s potřebnou výbušnou energií, jen stereotyp, který se s kapelou táhne minimálně od přelomu tisíciletí, je nepřeslechnutelný. Repentless je solidní žánrová nahrávka poháněná obrovskou energií, dovede strhnout, uteče velmi rychle a na konci posluchače vykopne razantní tečkou Pride and Prejudice. Ani zdaleka se ale nedočkáme něčeho nového nebo již neslyšeného. Posluchač chce Slayer – a dostane Slayer, kteří se mermomocí snaží znít jako v závěru své nejslavnější éry. Stejně jako u zmíněné Seasons in the Abyss jim nejde o prvoplánově agresivní zvuk, hned několik skladeb má neobvykle valivý rytmus. Náladu alba komplikují pokusy o sofistikovanější stavbu písní, Slayer se ovšem nedostanou dál než k vyčnívajícím intrům nebo podobným vybrnkávaným výplním uvnitř skladeb, jakkoliv žánr sám nenabízí příliš prostoru pro progresi. K tomu, aby dokonali vzývaný „návrat ke kořenům“, pánům Arayovi a Kingovi, o (staro)nových posilách nemluvě, chybí nejen mladická energie a čerstvé nápady, ale taky trochu méně kalkulu.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #54.