Zatímco do této doby se singly Taylor Swift prosazovaly v Evropě jen sporadicky a nebýt "Love Story" možná by ji nikdo ani neznal, ve chvíli, kdy přišel "We Are Never Ever Getting Back Together", je jí všude plno. Něco se totiž stalo. Mladá Američanka zkusila udělat celkem obyčejný pop a zbytek světa zjistil to, co severní Amerika ví už dávno - Taylor Swift prostě hitové melodie umí zatraceně dobře. Chtělo to jen trošku jiný zvuk. A ten přišel s několika novými producenty, ačkoli tou hlavní hybnou silou je stále zpěvačka samotná.
Je to poznat hned na první písničce "State Of Grace", kterou nahrála společně s letitým spolupracovníkem Nathanem Chapmanem. Jestli jste někde četli, že se Taylor Swift nechala inspirovat U2, a nevěřili jste tomu, pak si poslechněte tento song. Kdekdo by vám mohl uvěřit, že se na něm podílel The Edge a jeho kytara. Nicméně ta největší změna zvuku přišla s dvojicí producentů Max Martin a Shellback. V jejich písničkách opravdu zapomenete, že dělala někdy něco jako country. Vtiskli jí zvuk plný beatů, elektronických modulací, lehké ztřeštěnosti, párty stylu a lehkého náctiletého feelingu. Tedy něco mezi Hilary Duff a Kelly Clarkson. Jenže je třeba dodat, že se podíleli na pouhých třech písničkách z šestnácti.
Jaký je tedy těch zbylých třináct skladeb? Na to neexistuje jednoznačná odpověď, respektive existuje - jsou hodně různorodé. Taylor se totiž rozhodla, že tentokrát bude experimentovat se zvukem a zřejmě proto... číst dále
Zatímco do této doby se singly Taylor Swift prosazovaly v Evropě jen sporadicky a nebýt "Love Story" možná by ji nikdo ani neznal, ve chvíli, kdy přišel "We Are Never Ever Getting Back Together", je jí všude plno. Něco se totiž stalo. Mladá Američanka zkusila udělat celkem obyčejný pop a zbytek světa zjistil to, co severní Amerika ví už dávno - Taylor Swift prostě hitové melodie umí zatraceně dobře. Chtělo to jen trošku jiný zvuk. A ten přišel s několika novými producenty, ačkoli tou hlavní hybnou silou je stále zpěvačka samotná.
Je to poznat hned na první písničce "State Of Grace", kterou nahrála společně s letitým spolupracovníkem Nathanem Chapmanem. Jestli jste někde četli, že se Taylor Swift nechala inspirovat U2, a nevěřili jste tomu, pak si poslechněte tento song. Kdekdo by vám mohl uvěřit, že se na něm podílel The Edge a jeho kytara. Nicméně ta největší změna zvuku přišla s dvojicí producentů Max Martin a Shellback. V jejich písničkách opravdu zapomenete, že dělala někdy něco jako country. Vtiskli jí zvuk plný beatů, elektronických modulací, lehké ztřeštěnosti, párty stylu a lehkého náctiletého feelingu. Tedy něco mezi Hilary Duff a Kelly Clarkson. Jenže je třeba dodat, že se podíleli na pouhých třech písničkách z šestnácti.
Jaký je tedy těch zbylých třináct skladeb? Na to neexistuje jednoznačná odpověď, respektive existuje - jsou hodně různorodé. Taylor se totiž rozhodla, že tentokrát bude experimentovat se zvukem a zřejmě proto neskončila pouze u zmíněných dvou jmen. Další velmi zajímavou persónou je například Jeff Bhasker. Tenhle producent, který může za poslední dvě alba Kanye Westa, na desku také přinesl svůj sound, ale šel na to trošku jinak. Zatímco Martin a Shellback její styl úplně překopali, Bhasker jej de facto ponechal a pouze jemně modifikoval. Výsledkem je vynikající "Holy Ground", postavená na dokonalé souhře bicích a baskytary, udávající hlavní motiv. A podobně neotřelý zvuk má i "The Lucky One".
To stále ale není všechno. Další jméno? Dan Huff - chameleon, který produkoval nahrávky Megadeth, Bon Jovi, ale hlavně LeAnn Rimes. Podobné mimikry nahodil i v případě čtvrté studiovky Taylor Swift. Společně s ní se podílel na třech věcech a každá je jiná. V titulní "Red" pouze o něco přiostřil styl, než na jaký jsme u ní zvyklí, ve "Starlight" si společně pohráli s taneční muzikou, jakýmsi dance-country, zatímco "Begin Again" mi připomněl poslední alba Jewel. A když už jsem u těch přirovnání, musím zmínit oba duety s pánskými protějšky Edem Sheeranem a Garym Lightbodym. Jak "The Last Time", tak i "Everything Has Changed" působí natolik depresivně, jako by patřily na "Twist The Truth" Lene Marlin. Obzvlášť první jmenovaná, kterou má na svědomí Jacknife Lee (R.E.M. nebo Snow Patrol), by tam sedla stylem, zvukem i rytmicky. Obě písničky a ještě "Sad Beautiful Tragic" ostře kontrastují s více či méně rozjásaným zbytkem desky.
Už ale dost cizích jmen. "Red" je totiž především album Taylor Swift, stejně jako ta tři předchozí. Rodačka z Pensylvánie si opět celé album složila a přes poměrně obsáhlý seznam jmen producentů si jej také produkovala a na celé desce je to znát. Její rukopis je pořád patrný a zřejmý. Nikam se nevytratil ani její cit pro melodii, charakteristický zpěv a už vůbec ne do všech stran sálající radost z muziky jako takové. Jen si prostě řekla, že by nebylo špatné vyzkoušet něco nového, nebo možná hledá zvuk pro další desku, nebo se jen učí se od jiných... Nutno podotknout, že učení jí jde skvěle, protože k většině ze zmíněných písniček má nějakou vlastní v podobném duchu. Pouze je v nich cítit více kořenů country, což vůbec nevadí, protože z něj přece vzešla. Navíc i ona sama přichází s vlastní invencí. Zářným příkladem je svižná, optimistická a na sluneční notu laděná "Stay Stay Stay", jejíž hlavní motiv je vystavený na ukulele.
"Red" je hodně barevné a stejně jako předchůdci i povedené album. Pokud jej rozpitváte na prvočinitele, zjistíte, jak moc zvukově skáče, nicméně posloucháte-li jej v kuse, máte pouze pocit, že si listujete výpravným popovým, pardon, country-popovým příběhem, který je velmi originální a poměrně kompaktní. Tak silný je tmel značky Taylor Swift. Pořád je velmi svěží a nebere se nějak extra vážně, i když už i na o něco smutnější notu zahrát umí. Snad poprvé je opravdu blízko Evropě a zbylému světu obecně, ačkoli po své rodné zemi stále ještě pomrkává. Uvidíme tedy, zda ji svět mimo Severní Ameriku přijme. Zatím je jisté jedno - doma ani přes stylové pokusy fanoušky neztratila a start alba s více než milionem prodaných alb v prvním týdnu z ní udělá jednu z nejúspěšnějších žen v americké hudební historii.
Komentáře