The Chemical Brothers - Born in the Echoes

Nicméně není to úplně pravda. The Chemical Brothers nejsou dinosauři, kteří vyhynuli v minulém století, oproti zmíněným výše kulturním fenoménům byli s námi vlastně pořád. Od posledního alba "Further" uplynulo pět let, mezi tím vydali živák a soundtracky a období pěti let mezi regulérními alby se nezdá být ničím zvlášť dramatickým. Zájmena v případě značky, která na trhu funguje už přes dvacet lat a klidně může znovu prožít intenzivnější dobu.

To spíše The Prodigy se s každým dalším přetaženým návratem snaží o opravdový devadesátkový revival, chemici nikam nemizeli, občas se snažili o menší nebo větší inovace, ačkoli komplexní úspěch alba "Surrender" už se bohužel nezopakoval. Někdy se jim dařilo komerčněji ("Push The Button"), někdy jen umělecky ("Further"), ale čistě nostalgický pohled způsobený steskem po devadesátkách si rozhodně nezaslouží.

Na novém albu The Chemical Brothers bych více očekával spojení klasické a moderní elektroniky, tradici a dlouhodobou praxi podanou se současným zvukem a nadhledem nad dnešními trendy. Bohužel "Born In The Echoes" se zbytečně vrací přímo k devadesátkám, což působí jako největší regrese v kariéře dua. Jako by sami uvěřili tomu, že jsou klasikou, která se musí vrátit na vlně dnešního zájmu. Poslední deska "Further" je skoro čistě instrumentální a vypravuje napínavý příběh samotnou hudbou - tím ukázali, že mají, bez ohledu na minulost, pořád co říct i nyní. Samozřejmě že jednorázová retro stylizace není nic špatného, pokud je zabalená do zajímavých nápadů. Ale právě ty na letošní desce chybí. Z tohoto pohledu bych vlastně neměl nic proti tomu, aby "Further" bylo jejich posledním albem.

"Sometimes I Feel So Deserted" ze začátku svádí kyselým beatem a snaží se vsugerovat větší napětí, které je alespoň dokonale vyprodukované. Singlová "Go" hodně navazuje na hip hop, což pro mě bylo vždy tou nejslabší stránkou The Chemical Brothers. Píseň zní jako směs "Hey Boy, Hey Girl" a "Galvanize" a refrén připomíná poslední album Daft Punk. Zklamáním je jednoznačně "Under Neon Lights", mimo slibného podílu St. Vincent, jejíž potenciál nebyl vůbec využit a skladba naprosto nikam nesměruje.

Další skladby zní stejně unaveně a nenápaditě, chybí jím jakýkoliv vnitřní vývoj a vlastně nejde ani poznat, kdy jedna končí a druhá začíná. Titul "Just Bang" říká všechno o jednoduchosti této hudby, až konečně "Reflection" přináší větší emoce, hustší zvuk a nějakou eskalaci. Pak tu ale máme "Taste Of Honey", kde překvapivě slyšíme vysamplované včelky a klidně stačí patnáct vteřin poslechu. Prázdnotou zavání i titulní skladba, banální "Radiate" a finální "Wide Open" s hostujícím Beckem, docela chytlavá, ale na stejné úrovni jako obyčejný současný synth-pop. Takže opět nevyužitý potenciál velkého jména.

Není to vyloženě špatná deska, jen se prostě zdá být zbytečnou. Není něčím, co si budeme pamatovat za několik let. Je rozhodně mnohem lepší a příjemnější k poslechu než trapné a infantilní "The Day Is My Enemy" The Prodigy, ale pokud jde o návraty velkých jmen elektroniky, "Wonky" Orbital bylo nápaditější a lépe navazující na současnost. Kompoziční schopnosti The Chemical Brothers sice drobet utrpěly, ale aspoň po produkční stránce jsou pořád na nejvyšší úrovni. "Born In The Echoes" má smysl poslouchat jedině hodně nahlas a rozhodně ne se sluchátky na uších.