The Horrors - Primary Colours

Posun mezi prvním a druhým albem The Horrors můžeme směle označit za radikální. Neznamená to, že by skupina na Primary Colours přestala opisovat z osmdesátek, jen se při sklizni cizích plodů přesunula k jiné větvi postpunkového stromu. Hrubý gothic punk nechala v garáži, přičísla kytary, přidala přízračné vazbící šmouhy a posílila roli kláves. Faris Badwan přestal agresivně prskat a s pomocí přitažlivě zachmuřeného (ale rovněž nepůvodního) témbru jde mnohem víc po melodiích, a těch tentokrát skupina nastřádala požehnaně a vesměs velmi výrazných.

Písně si zachovaly gotickou temnotu, ale ta je teď měkce čalouněná romantickou rozervaností a kašírovaným tragičnem. The Horrors jdou se skautskou svědomitostí po stopách nových vzorů – od The Cramps se přesunuli k Joy Division, Bauhaus, Echo and the Bunnymen nebo Clan of Xymox, případně feedbackovým houštinám My Bloody Valentine. Někdy je povrch ještě kytarově drsnější (New Ice Age, I Can't Control Myself), jindy naopak připomíná elegantní černý mramor.

Zajímavé je, že ty nejchytlavější hitovky jako třeba Three Decades, Do You Remember, ponurou baladu I Only Think of You nebo titulní Primary Colours kapela netlačí coby singly. Skladby Mirror's Image, Who Can Say (s téměř sebeparodickým recitativem) a Sea Within a Sea, kterým tato role připadla, jsou méně přímočaré ale nikoli slabé. Vyrovnanost a sevřenost je vůbec velkou předností alba. The Horrors se povedlo vytvořit jednotnou zvukovou fazónu, přitom ale dostatečně vnitřně proměnlivou a melodicky a dynamicky bohatou.

Nějakých osobitých hudebních (tím méně myšlenkových) vizí se od The Horrors ani tentokrát nedočkáme. Ale i když pouze vyměnili jeden revival za další, dělají to opět sakra dobře. Komu učaroval svět pavoučích účesů a očních stínů první poloviny osmdesátých let a má chuť si ho připomenout v moderním zvukovém provedení, ten album Primary Colours slupne jako malinu. Je to celé hra a ke všemu adaptace, ale tak sladce chutná.