The Horrors - Skying

Dnes to může znít až neuvěřitelně, ale když se The Horrors v roce 2005 objevili, vypadalo to, že pětka z anglického Southendu má před sebou jepičí život. Stylový make-up a mix The Birthday Party, The Cramps a Tima Burtona sice na okamžik zabavil, ale těžko to mohlo zaujmout na delší dobu. Naštěstí si toho byla vědoma i sama kapela, a tak po debutu "Strange House", který splnil očekávaní, ale díru do světa neudělal, přišel obrat o 180 stupňů a druhá deska "Primary Colours". Gothic rock z první nahrávky nahradil shoegoaze a krautrock a kapela se za pomoci Geoffa Barrowa z Portishead, jenž album produkoval, přiblížila zvuku legendárních formací jako The Jesus And Mary Chain, My Bloody Valentine nebo Neu!. Album si následně odneslo nominaci na Mercury Prize a status jednoho z nejdůležitějších alb roku 2009.

Vzhledem ke kvalitativnímu a zvukovému skoku mezi první a druhou deskou se začalo mluvit o tom, že za úspěch nemůže ani tak kapela jako spíš Geoff Barrow. Ti, co pochybovali, ale můžou maximálně sklopit zrak a jít si stoupnout za trest do kouta. Novinka "Skying" opět posouvá The Horrors dál i bez pomoci producenta. Produkovali si ji totiž sami.

"Skying" je opakem "Strange House". Zatímco debut byl projížďka peklem, "Skying" je cesta na povrch. Formace vždy skvěle pracovala s atmosférou a zatímco spousta kapel se brzo vyčerpá nebo úplně ztratí, oni tvoří tak, že každá nahrávka je unikát. Stejně jako v případě filmů Davida Lynche nemáte nikdy jistotu, s čím režisér přijde, tak i The Horrors překvapují stylovými obraty. Jak už jsem naznačil, "Skying" je proti předchůdcům vzdušnější, tématicky je opřená především o moře a nebe. K mainstreamu má sice ještě daleko, ale pár popovějších momentů se tady najde (částečný příklon k dream popu alá Cocteau Twins). Přesto atmosférou zůstávají někde v "Twin Peaks" a sluncem zalitá obloha je v nedohlednu (pouze občas je nějaký ten paprsek propuštěn). To by to ale nebyli The Horrors.

Ony popové prvky pocházejí určitě od frontmana Farise Badwana. Ten letos přišel s bočním projektem Cat's Eyes, ve kterém spojil síly s kanadsko-italskou zpěvačkou Rachel Zeffira. Inspirovali se dívčími skupinami šedesátých let a do toho přidali popovou psychedelii. Tahle zkušenost se na "Skying" musela alespoň trochu odrazit. Že je všechno zase trochu jinak, vás konečně muselo napadnout už po poslechu prvního singlu "Still Life". Pomalu to vypadá, jako by si muzikanti pro inspiraci pouštěli rané Simple Minds a U2.

Stopáž skladeb nejde pod čtyři minuty a každá z nich je pečlivě vystavěná. Ubylo rychlejších věcí, přibyly dechy, které jsou použity s mírou, a je dost možné, že pokud se nebudete soustředit, ani je nepostřehnete (viz. "She Said"). Na úvod byla vybrána "Changing The Rain", kterou žene zvuk promočeného melotronu a triphopový rytmus. Díky Badwanově unikátnímu projevu sice máte pocit, že posloucháte The Horrors, ale opět jinak. Následně vás čeká poslech, v němž současnost, přítomnost a budoucnost splynou v jedno. Nadčasovost je slovo, které mi bublalo v hlavě od prvních pár poslechů. Zvukově se sice mohou přibližovat k Manic Street Preachers ("Endless Blue"), The Stone Roses ("Dive In") či LCD Soundsystem ("Moving Further Away"), ale garantuji vám, že ani v jednom místě alba nebudete mít pocit, že kapela někoho vykrádá.

"Skying" je nejlepším albem své doby. Doby, kdy kytary vlastně nikoho moc nezajímají, oficiální trh zahnívá a recykluje se víc než nikdy. V tom všem "Skying" září jako jasná hvězda. Není náhodou, že The Horrors jsou již teď v Británii považování za národní poklad.