The Prostitutes - Zum Passer

„I’m gonna tell you something you don’t want to hear. I’m gonna show you where it’s dark, but have no fear.“ Správně, Kavinsky a Nightcall. Tu hypnotickou atmosféru si díky dokonalému soundtracku z Refnova majstrštyku Drive pamatujeme všichni. Kdo náhodou ne, tomu se rozsvítí při závěrečné skladbě Swan Call, jež obstarává omamně vábivé finále čtvrté řadovky pražských The Prostitutes. Ale popořadě.

S tou deskou nikdo moc nepočítal, ani kapela, která si před plánovanou pauzou chtěla dát akorát rozlučkový oraz v rozervaných kulisách nehostinného Krušnohoří. Nakonec se pánové loučili natolik intenzivně, až jim z toho jamování v hospodě U Pašeráka mezi řečí vyklíčil mimořádně košatý a rozmanitý tracklist plný experimentů a žánrové vrtkavosti. Invence se utrhla ze řetězu a výsledné rozpětí sahá od zšeřelých zákoutí elektronické melancholie (I Feel the Same Way Too, Holocaust) až k sošným hitovkám pro všechny, kteří ví, že řízných kytarovek není nikdy dost (Tagliatelle, Odyssey). Z příznačné postpunkové estetiky à la Joy Division mnoho nezbylo (vzpomínáte na singl Sunshine?), ke slovu naopak přišla nečekaná koketérie s obhroublejším zvukem a písničkářskou lo-fi tradicí. Zaslechnout lze foukací harmoniku (Freedom Road), piáno s praskajícím krbem (Rain) i folkrockové postupy, kterými na sebe v začátcích úspěšně strhávali pozornost Please the Trees (Chairman, Simple Song).

Esem v rukávu vzývaných stálic domácí alternativy zůstává osobitý frontman Adrian T. Bell, který se do náruče Prostitutek vrátil po ceněné sólovce Different World. Jeho charakteristický vokál rázně protíná kytarové mlžení hned v úvodní vypalovačce Nobody a s přehledem vévodí i nenadálým odbočkám do světa skočného wovenhandovského country (Meet You in the Morning, Rumble), nemluvě o bezmála desetiminutové krautrockové pohodovce Stranger Than Fiction, pomrkávající na samotného Davida Bowieho. Kvílivý vrchol ruchové rozkoše představuje perkusemi živená balada Dream, nad kterou v půlce převezme kontrolu hutná basová linka posílená o sugestivně mantrickou repetici během refrénu. Vybrat z takhle nabité sestavy pár nejlepších do koncertního setlistu bude slušný oříšek.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #57.