Tom Waits - Blue Valentine

Reálné protějšky Waitsových figurek z člověčího výprodeje, ani jejich příběhy, by v nás určitě nebudily takové sympatie a soucit, jako osudy jeho písňových antihrdinů. Waits život na okraji neskrývaně idealizuje právě za účelem vyvolání silnějších emocí. Ne, že by své postavy šetřil. Z jejich mizérií neubírá nic, ale nahlíží na ně skrze milosrdný filtr typizujícího (přestože doslova hýří detaily) vypravěče. Tragické romance životních outsiderů, kriminálníků a šlapek jsou v jeho podání kruté a drsné, ale i lehce sentimentální. Na albu Blue Valentine z nich vytváří sevřené pásmo historek, které otevírá cover Bernsteinovy Somewhere z muzikálu West Side Story, modelového příběhu nešťastné lásky na pozadí sociálních konfliktů. Vhodnější předehru ke svému defilé loserů a křiváků se zlomeným srdcem mohl těžko zvolit.

Blue Valentine zůstává pevně na víceméně jazzových pozicích, ale více, než Foreign Affairs inklinuje k přehlednější písničkové formě. Zároveň je ale zvukově syrové a v daných intencích instrumentálně pestré. Hned první autorskou věc Red Shoes by the Drugstore roztáčí pralesní dunění rytmiky se strohými přiznávkami elektrického piána a kytary, do něhož Waits jedovatě drtí mezi zuby verše o holce v červených lodičkách, která už se svého galantního zlodějíčka nejspíš nedočká. Předzvěst Waitsovy fascinace surovými zvukovými kombinacemi. Podobně brunátné beefheartovské štěkání využívá i v dalších swingujících reportážích z nočního dna velkoměsta. V krvavé historce z italské čtvrti Romeo is Bleeding s kráčející basou a saxofonovým sólem Franka Vicariho, v louisianskou voodoo magií nasáklé Wrong Side of the Road, v uříceně chvástavé Whistlin' Past the Graveyard a snad nejvíc starého Van Vlieta připomíná trpké pitvoření vypravěče písně Sweet Little Bullet from a Pretty Blue Gun.

Tyhle děsivé noční můry mají samozřejmě svou protiváhu v nepostradatelných baladách. Osudy v nich nejsou o nic méně strastiplné, ale spíš vám z nich ukápne slza, než abyste se neustále ohlíželi přes rameno, z kterého temného kouta přiletí kulka. Christmas Card from a Hooker in Minneapolis, tlachání bývalky zakrývající nevěrohodnými zkazkami prostou pravdu, že je švorc a potřebuje založit, podmalovává lyrický dialog Waitsova akustického s elektrickým piánem George Dukea. V Kentucky Avenue, nostalgickém ohlédnutí za sígrovskými léty na ulici, se Waits doprovází sám, nostalgickou náladu ale prohlubují ještě orchestrální girlandy. Popůlnoční lkaní elektrické kytary tvoří pro změnu podkres k závěrečné Blue Valentines. Mučivě neodbytné vzpomínky jejího protagonisty na nešťastnou lásku tady Waits podává tak, že by se kámen ustrnul. Doprostřed nahrávky je ještě vetknuté osmiminutové, jazzově loudavé blues $29.00.o drsném střetu mladé černošky s realitou velkoměsta.

Ve srovnání s Foreign Affairs působí Blue Valentine vyrovnaněji, potěší disciplinovanější písňová forma. Z celku netrčí žádný jednoznačný tahák, jakým bylo Tom Traubert's Blues na albu Small Change, ale to není na škodu. Každá skladba má své kouzlo a náladu. Každá story, i když se odvíjí na stejném (nebo podobném) jevišti, je osobitým střípkem do mozaiky. Waits v nich nenastavuje zrcadlo, cíleně vytváří mýtus. Ale každý příběh se v okamžiku svého převyprávění mýtem stává, jde jen o jeho věrohodnost a působivost. A Waitsův panteon vyvrhelů, v němž klamavý svit neonů neodhalí rozdíl mezi krví a otiskem rtěnky, oplývá obojím.