Tom Waits - Foreign Affairs

Tom Waits druhé poloviny let sedmdesátých působí dojmem, že by se nejradši narodil o nějakých dvacet, třicet let dřív, aby mohl vysedávat, popíjet, hrát a balit holky v barech a klubech, kde právě slezl z pódia Charlie Parker nebo Dizzy Gillespie, a v rohu za kouřovou clonou se parta hipsterů dohaduje, který z nich je větší bůh. Na albu Foreign Affairs Waits opět přijímá bohémskou poetiku beatnického jazzu kompletně za svou. Do její náruče se zavrtává tak náruživě, až to skoro zavání revivalem a ztrátou osobitosti. Zdůrazňuji skoro, protože Waits pořád dokáže americkou hudební i literární krajinu poloviny 20. století vymalovat tak, že nevznikne kýč ani plagiát, ale živá, vzrušující muzika. Archaismus ve svěžím podání.

Stejně jako beatniky a bebop má Waits rád i tradiční broadwayský pop se svým starosvětským sentimentem. Z téhle oblasti se mu – stále spíš v komerčním polostínu stojícímu umělci – podařilo odchytit zpěvačku Bette Midler, čerstvou hvězdu scény. S ní si střihnul kouzelný duet I Never Talk to Strangers, zahořklý dialog dvou barových solitérů, kteří nedůvěřivě zkoušejí najít lék na zlomená srdce ve flirtování s neznámým člověkem.

Těžiště alba se ale znovu posouvá spíš k jazzově rozvolněným formám, rytmizovaným vyprávěnkám o toulavých botách a věčném neklidu. Skladba Jack & Neal přímo odkazuje k legendárním beatnickým tulákům Jacku Kerouakovi a Nealu Cassadymu. V Potter's Field se stavidla Waitsovy imaginace vyloženě protrhla: na ploše více jak osmi minut tady chrlí bizarní a děsivé obrazy na pomezí halucinace, thrilleru a velkoměstské mytologie a to celé podtrhuje dramatické orchestrální zarámování, které má na svědomí skladatel a pianista Bob Alcivar.

Rozvernou náladu nesouvislého tlachání v holičské oficíně vytváří Waits v písni Barber Shop na pozadí skotačivých bicích a kontrabasu, podobně žvanivou ale díky kolovrátkově tklivé melodii mnohem smutnější scénu zachycuje A Sight for Sore Eyes. Vážnější tón přináší bluesově laděná Burma-Shave, jakési road movie s tragickým vyústěním, nechybí obligátní brečení do piva za ztracenou, spíš jen napůl skutečnou dívkou v písni Muriel, motiv posedlosti útěkem do neznáma se vrací v závěrečné Foreign Affair.

Hudební doprovod plyne v intencích klasického ale všetranného jazzového komba. V centru pružná osnova z kontrabasu a bicích (stejně jako na Small Change na ně hraje Shelly Manne) a Waitsovo piáno, velký prostor tentokrát dostávají dechaři. Trubka, saxofon a klarinet vedle zvukomalby nemají nouzi ani o sólistické příležitosti a využívají jich vrchovatě aniž by se pokoušely sebrat Waitsovu bručivému chrapláku jeho výsadní pozici.

Žánrově má tedy album jednoznačně jazzovou tvář (trad-popové a bluesové úkroky na tom nic nemění), přesto mi připadá o něco méně soudržné než předešlé Small Change, víc zaměřené na náladu než na songwriting. Textařsky opět brilantní a nevyzpytatelné, hudebně trochu konzervativnější. Waits se ještě nedostal mimo zavedené kategorie, ve svém jazzovém kutlochu za pocintaným barpultem si spokojeně pomlaskává, ale v hlavě už se mu možná líhnou myšlenky na něco odvážnějšího.