Tom Waits - Rain Dogs

„We've always been out of our minds.“ zpívá Tom Waits v titulní písni alba Rain Dogs coby svérázný mluvčí i advokát všech vykloubených existencí obývajících newyorské ulice. Zároveň s drzostí bohémského sedmilháře staví sám sebe do jejich středu a chrlí historky zčásti prožité, zčásti odposlechnuté a z velké části vybájené. Buduje tak přízračný svět, v němž se realita odráží jako v pokřiveném zrcadle, zcela konkrétní detaily a odkazy mutují do fantaskních obrazů, o nichž jen sám autor ví, kde končí skutečnost a začíná básnická licence. Jen blázen by mu například věřil, že bizarní figurky vykreslené v bujných čtyřverších písně Cemetary Polka představují věrný obrázek členů jeho příbuzenstva, jak tvrdí, ale právě v této poťouchlé hře s posluchačem spočívá velká část jeho písničkářského kouzla.

Předchozí deskou Swordfishtrombones si Tom Waits otevřel vrátka ke zcela unikátnímu způsobu vyjádření, v němž se tradiční americké písňové formy ocitají v pařátech svépomocného zvukového kramaření a bezuzdných experimentů. Album Rain Dogs na tuto tvůrčí revoluci plynule navazuje a prohlubuje její možnosti. Na Swordfishtrombones jako by se Waits poprvé ocitl v hračkářství, po jakém vždycky toužil a opájel se samotným přehrabováním v jeho zákoutích, zatímco teď už je s novým prostředím obeznámený a zdá se být o dost soustředěnější a cílevědomější v zacházení s jeho vybavením. Neztratilo se nic z nadšení a bezprostřednosti provázející Waitsovo studiové kutilství, jen se svědomitěji podřizuje potřebám songwritingu, který je na Rain Dogs jednoduše skvostný.

Waitsovi nedělá problém identifikovat se s jakýmkoli odstínem spektra amerických tradičních žánrů a následně jej přebarvit podle svého vkusu. Pohrává si s neworleanským jazzem (Tango Till They're Sore, Anywhere I Lay My Head), mambem (Jockey Full of Bourbon), country (Blind Love), syrovým rhythm'n'blues (Union Square) i springsteenovským heartland rockem (Hang Down Your Head, Downtown Train). S oblibou se staví do role dryjáčnického křiklouna, kterou uplatní v námořnické odrhovačce (Singapore), jakési pouťové verzi danse macabre (Cemetery Polka) i v brunátném boogie o pohřebním voze (Big Black Mariah). V Clap Hands je mrazivě zlověstný, v Time zranitelný a dojemný. A v každé poloze dokáže být autentický a strhující.

S určitým zjednodušením se dá říct, že B-strana alba je zvukově tradičnější než „áčko“, kde se Waits se svými spoluhráči dosyta vyřádil v aranžérských experimentech. Zejména netradiční práce s perkusemi je pro první polovinu příznačná. Všechno to bušení, klepání, štrachání a cinkání, kterým se proplétají kytary, dechy nebo akordeon, to není nic pro příznivce „ušlechtilého“ a „správného“ zvuku. Skladby na druhé polovině alba už jsou většinou k takovým posluchačům přívětivější (častěji tu například slyšíme klasickou bicí soupravu), nicméně i ty si daleko víc vychutná člověk, který má v hudbě rád určitou dávku špíny a neotesanosti.

V početné partě Waitsových spoluhráčů najdeme pár těch, kteří s ním pracovali už na albu Swordfishtrombones (basisté Greg Cohen a Larry Taylor nebo bubeník Stephen Hodges), ale také čerstvé přírůstky, mezi nimiž zaujmou především jména obou kytaristů. Efektněji působí samozřejmě přítomnost Keitha Richardse, který Waitsovi přizvukuje ve skladbách Big Black Mariah, Union Square a Blind Love. Opravdové tvůrčí souznění a jiskření ovšem sálá ze setkání amerického písničkáře s všestranným kytarovým experimentátorem Marcem Ribotem. Tehdy ještě prakticky neznámý muzikant svými neortodoxními a leckdy disonantními kytarovými linkami výrazně přispívá k osobitému zvuku studiové kapely, a to především v té první, dobrodružnější polovině. O tom, že jeho hráčské nastavení Waitsovi mimořádně vyhovovalo, svědčí opakované Ribotovy hostovačky na jeho pozdějších deskách.

Nejroztodivnější figurky z periférie společnosti fascinovaly Waitse od počátku jeho písničkářské kariéry, tentokrát z nich ovšem učinil ústřední téma celé desky. Na pozadí blouznivé velkoměstské mytologie se z reálných postav stávají hrdinové podezřelých barových zkazek, bujarých i ubrečených, drsňáckých i chcípáckých. Waitsovy texty jsou důmyslnými křížovkami plnými metafor a narážek, které ani rodilý Američan nerozlouskne bez určité námahy, pod krustou poetické rozmařilosti se ale skrývá ohromná porce člověčiny, šibalského humoru i bezbřehého soucitu. Tom Waits je prášilovský komediant a mystifikátor, zároveň ale taky romantik se širokým srdcem a tomuhle propojení se dá jen těžko odolat.