Tom Waits - Small Change

Kdyby album Small Change obsahovalo po úvodní písni jen čtyřicet minut vrčení barového větráku, pořád by to ode mě bylo na nejvyšší známku. Samozřejmě, že teď dost přeháním, ale tou hyperbolou můžu snad aspoň trochu přiblížit, co pro mě Tom Traubert's Blues znamená. Ultimátní pijáckou baladu, textařský klenot, vedle Cohenovy Hallelujah největší srdcolamačský doják široko daleko a ještě něco navíc. Tom Waits tady vydal to nejlepší ze svého písničkářského umu, geniálním způsobem do písně zabudoval nápěv známé australské lidovky Waltzing Matilda a do lamentu zkrachovalého tuláka upíjejícího se někde v cizině k hořkému konci se položil s tak sebemrskačskou náruživostí, až se tají dech.

Tom Traubert's Blues je jasně nejvýraznější skladbou desky, ale ani těch dalších deset rozhodně není druhá jakost a barový větrák už vůbec ne, ačkoli ten by jako symbol převládající nálady také nebyl k zahození. Ve Waitsových historkách a monolozích kolotá noční mumraj velkoměsta nazíraný alkoholem zamlženou optikou pouličního šupáka. Jeho texty jsou sice plné pro neameričana těžko čitelných reálií, ale Waits je dokáže proměnit v něco důvěrně známého. Chlastu je v nich ještě víc než dřív, což odráží i tehdejší písničkářův životní režim, ale jen on sám ví, kolik toho sám prožil a kolik vybájil. Velmi názorná je například píseň The Piano Has Been Drinking (Not Me), v níž nametenému hrdinovi-vypravěči v zaplivaném lokále ujíždí klaviatura pod rukama, on ale z opilosti tvrdohlavě obviňuje všechny a všechno kolem sebe včetně neposlušného piána.

Hudebně už je Waits tak jako na předchozím živém dvojalbu Nighthawks at the Diner do jazzového jazyka ponořený až po uši. Vedle beatnických gejzírů rytmizované polomluvy se ale znovu obrací i k sevřenějším, melodickým písničkám jako jsou zmiňované Tom Traubert's Blues a The Piano Has Been Drinking ale i Jitterbug Boy, v níž Waits svůj stále variabilnější zpěv stylizuje do armstrongovské polohy včetně šibalského scatu nebo nádherná Invitation to the Blues, hořký tok myšlenek tuláka sedícího v bistru v nějakém zapadákově a váhajícího, jestli si má něco začít s místní servírkou v předem marném pokusu se taky jednou usadit. Píseň I Wish I Was in New Orleans je ze sinatrovského rodu, ale Waitsův brunátný chraplák, kterým už na minulé desce nahradil svůj raný civilnější projev, ji jednoznačně mění v součást jeho originálního světa. Bad Liver and a Broken Heart už svým názvem potvrzuje, že chlast a nešťastná láska zůstávají osou Waitsových příběhů, I Can't Wait to Get Off Work k tomu přidává ještě zhnusení mizerným flekem v jakémsi pajzlu, které se dá přežít jen díky myšlenkám na čekající milou.

Výživné jsou ale i skladby upomínající na volnější jazzově-vypravěčské struktury alba Nighthawks. V tomto duchu chrlí Waits volné verše do nervně swingujícího podkladu Step Right Up, k barvité striptýzové momentce Pasties and a G-String mu stačí energický doprovod bubnu (skvělý jazzový bubeník Shelly Manne hraje na celé desce), do skladby The One That Got Away zase jen kontrabas a saxofon. Ten samojediný pak podbarvuje Waitsovu už regulérní recitaci v titulní Small Change. V těchto rozevlátých vyprávěnkách sice nelze mluvit o zpěvu, ale Waitsův smysl pro dramatickou výstavbu a rytmizaci mluveného slova je stejně obdivuhodný. Dřímá v něm vedle písničkáře i výborný herec, což budoucí léta plně dosvědčí.

Jak vidno, na Small Change je toho k poslouchání daleko víc než jen podroušený nářek Toma Trauberta. Z Waitse vyrostl zkušený jazzový songwriter s osobitou poetikou a stále barevnějším pěveckým projevem. Kytara z jeho songů prozatím úplně zmizela, vůdčí roli má piáno podepřené swingující rytmikou, saxofonem a v tklivějších momentech příhodně umístěnými smyčci. Melodické splíny i fanfarónské prášení, zpěv i mluvené slovo, to všechno vytváří pestrou a nenudící kolekci. Stejně ale, pokaždé, když album doposlouchám, doznívá mi v hlavě jediné: „waltzing Matilda, waltzing Matilda, you'll go waltzing Matilda with me...“