Tom Waits - The Heart of Saturday Night

Ještě před rokem někteří novináři srovnávali Toma Waitse s Brucem Springsteenem, další vycházející hvězdou, do níž byly vkládány velké naděje do budoucna. Příměr to byl umělý, zjednodušující, ale do jisté míry pochopitelný. Ale ve chvíli, kdy Boss ve studiu usilovně piluje svůj průlomový rockový manifest Born to Run a Waits vydává svoje druhé LP, už je jasné, nakolik rozdílnými cestami se oba nováčci hodlají ubírat.

Pokud Closing Time ještě udržovalo rovnováhu mezi folkovým a jazzovým inspiračním proudem, na The Heart of Saturday Night Waitsova hudba výrazně zčernala. V jádru folkové písně, jako jsou třeba San Diego Serenade nebo námořnický lament Shiver Me Timbers, impregnované bluesovou zemitostí, už jsou v menšině a jazzové nálady s lenivou nedbalostí proplouvají většinou alba. Někdy rovněž bluesově drsnější (Fumblin' with the Blues, Depot, Depot), jindy prodchnuté sinatrovskou popůlnoční melancholií (na jednu slavnou desku Frankie Boye ostatně odkazuje už obal), jako v případě New Coat of Paint, Semi Suite nebo Drunk on the Moon.

Croonerská tradice se ale ve Waitsových písních setkává a prolíná s fascinací beatnickými ideály a poetikou. Jeho hrdinové nejsou vypucovaní elegáni z drahých barů, spíš vykořenění šupáci bloumající nočním městem s beznadějně nalomeným srdcem a nějakým tím promile pod kůží, s hlavou v oblacích a podvýživenou šrajtoflí. Beatnické vlivy vyplouvají na povrch také ve skladbách, kde se Waits odklání od tradiční písňové formy a polomluveným hlasem se šátrá podél kráčejícího kontrabasu (Diamonds on My Windshield) nebo vlastních klavírních impresí (The Ghost of Saturday Night). Tradiční strukturu sloka-refrén pak drolí do plynulého proudu výjevů a postřehů.zalidněných osamělými taxikáři a uondanými servírkami z benzínek. S tímhle modelem si ale ještě vydatněji pohraje na příští desce.

Kytara až na výjimky ((Looking for) The Heart of Saturday Night, Depot, Depot) ustupuje do pozadí a vrchu nabývají tklivé či swingující tóny piána, nejednou stylově dobarvené saxofonem Peta Christlieba. V San Diego Serenade a Please Call Me, Baby se přidávají smyčce, tak, jak se na správně sentimentální „old-fashioned“ lovesong sluší. Ono je to celé strašlivě demodé, nostalgie z těch songů jenom prýští. Svůj nemalý skladatelský, pozorovací a vypravěčský talent zaměřuje Waits jen tam, kam ho táhne jeho snílkovské srdce, rozhodně nehodlá vytvářet nějaký obraz doby. Ale právě v tom je neodolatelný.