Unsane - Wreck

Přispíváte-li pravidelně na stránky libovolných periodik, může se vám stát (a ponejspíše také stalo), že se přistihnete, jak zíráte do ubíjející běloby prázdného textového editoru a říkáte si, jak by bylo fajn, kdyby za vás dané téma pokryl někdo jiný.

Někdo méně zlenivělý, více zkušený a fundovaný, či prostě někdo, kdo by byl dostatečně proaktivním blbcem na to, aby se k danému článku přihlásil před vámi. Pravda, když píšu o muzice, moc se mi to nestává – ale zrovna dnes jsem si říkal, že by bylo super, kdyby novou desku Unsane recenzoval třeba takový Zdeněk Pohlreich. Ne snad, že bych si přál, aby Zdeněk opustil pevnou rukojeť pánve a chopil se jedovatého brku, ale musím uznat, že disponuje tím pravým slovníkem pro to, aby na několika řádcích barvitě popsal, co s vámi deska pojmenovaná „Wreck“ udělá. Totiž že vám „roztrhne prdel až k lopatkám“.

Otázkou zůstává, o kterém albu Unsane nemůžeme prohlásit něco podobného. Hned úvodem je třeba předeslat, že kdo od nového alba newyorského tria očekává nějaké experimenty či zásadnější vybočení z buldozerem proražené a krví zbrocené cesty, na níž si to newyorské trio mašíruje již od přelomu 80. a 90. let minulého století, čeká marně. Zatoužil-li snad Chris Spencer v období uplynuvším od vydání předchozí dlouhohrající nahrávky „Visqueen“ v roce 2007 po experimentování, vydováděl se do sytosti v projektu Celan se spolupracovníkem Einstürzende Neubauten a hudebním skladatelem Arim Benjaminem Meyersem.

Zato třískladbové minialbum Unsane, které v roce 2010 otevíralo zajímavý katalog na obdobné nahrávky specializovaného minilabelu Coextinction Recordings (v němž se kromě Chrise Spencera angažuje i baskytarista kapely Dave Curran), utvrdilo fanoušky, že ve zkušebně zůstalo vše při starém. Skladba „Pigeon“ se dokonce vyskytuje jak na minialbu, tak na aktuální desce. Unsane však patří mezi ty vzácné kapely, u kterých budete minimální vývoj kvitovat spíš s povděkem. Žehrání na to, že se jedná „pořád o to samý“ nehrozí – to spíš údiv nad tím, že „je to vždycky takovej nářez“?

Stejně jako spříznění býci z devadesátkové corridy Helmet či Melvins si totiž Unsane vybudovali v minulosti natolik specifický výraz, že se ho můžou držet bez obav ze sklouznutí k anachronismu. Zároveň si od něj drží odstup i plagiátoři, protože skladbami Unsane stále protéká extrémně vysoké napětí – sáhnul-li by na ně někdo nepovolaný, veškerá jeho upachtěná snaha by skončila na uhel. „Wreck“ je trefným pojmenováním toho, jak se budete cítit, až album dohraje – Unsane totiž neznají pojem „na půl plynu“ a už od prvních sekund ženou otáčkoměr do červených čísel. Ze zuřivých hardcorových pasáží vyloženě odkapává testosteron, dunivá baskytara by mohla pohánět kdejakou obludnou sludge mašinu a když začne Chris Spencer sázet houpavější, bluesrockovým petrolejem nasáklé riffy, vaše krční páteř bude prosit o milost a úpět po chiropraktikovi. I občasné zvolnění, například v nejdelším kousku alba „Stuck“, připomíná spíš momenty zdánlivého klidu v řádně krvavém slasheru – nevíte, bude-li to za minutu nebo devadesát sekund, ale stejně skončíte s nožem v ledvině.

Mluvit o vrcholných momentech alba by bylo zavádějící – nejlepší skladba z „Wreck“ je právě ta, která zrovna hraje. Najde se však pár písní, které má cenu jmenovat speciálně. Zasvěceným příznivcům Unsane bude jistě cukat koutek při „No Chance“, která svou zřetelnou foukací harmonikou nepokrytě cituje singl „Alleged“ ze sedmnáct let staré desky „Scattered, Smothered & Covered“. Neurotická „Metropolis“ pulsuje jako spánkové žíly taxikáře zaseknutého v dopravní zácpě – a šperkuje ji křivolaké sólo. „Pigeon“ mi zní v uších již od vydání výše zmíněného minialba, přičemž na tom velký podíl nese chytlavý ústřední motiv na slideovou kytaru a nekompromisní bicí.

Korunu všemu nasazuje „Ha Ha Ha“, závěrečná zabijácká coververze kalifornských punkových pionýrů Flipper, ve které se vám Chris Spencer vysmívá hlasem šílence s pytlem na hlavě a břitvou v ruce. Sečteno a podtrženo – Unsane připravili nahrávku, která nikterak nepřekračuje hranice ringu vytyčeného na předchozích albech – ale v onom ringu stále platí za absolutní šampiony a přímočarými údery i rafinovanějšími chvaty vás zválcují totálně a nemilosrdně. Jak by to udělal Zdenda, když nemáte v kuchyni vytřeno.

recenzi poskytnul hudební server Aardvark