The Velvet Underground - The Velvet Underground

Poté, co třenice mezi dvěma vůdčími osobnostmi Velvet Underground neúnosně narostly, a John Cale se vrhnul přes palubu, osiřelý kapitán Lou Reed razantně otočil kormidlem směrem k větší písničkovosti. Díky tomu je i třetí, eponymní deska kapely výrazně jiná, než ty předešlé. S Calem odešla ta artificiálnější složka tvorby a ukázalo se, že Reed je ve své podstatě rockovým písničkářem s citlivou duší, který se pouze pohybuje ve světě podivných figur, umělců, freaků a bludných existencí, a ten se zrcadlí v jeho textech působivě spojujících sentiment s cynismem a v daném případě zaostřujících především na milostné útrapy. Z hlukových ataků, a disonancí zbylo jen stopové množství (What Goes On, Beginning to See the Light, The Murder Mystery), na druhou stranu je album důkazem, že brutálními experimenty Velveti pouze nezakrývali hráčské, tím méně skladatelské nedostatky.

Převažují střední a pomalá tempa. Jen What Goes On a Beginning to See the Light mají rychlejší tep, přičemž druhou jmenovanou můžeme díky agresivnějším kytarám a Reedově nedisciplinované intonaci považovat za jednu z důležitých zastávek na cestě ke zrození punku. Balady kráčející ve stopách křehkého splínu Sunday Morning z první desky zastupuje hned úvodní Candy Says, kde se v roli hlavního zpěváka představuje Doug Yule, nový basák a náhrada za Johna Calea, v dalších smuténkách Pale Blue Eyes a Jesus se už ale svým podmanivě nakřáplým vokálem rozněžňuje Lou Reed. Ten je nejpůsobivější v další vláčné, ale k refrénům nádherně gradující skladbě I'm Set Free, která je pro mně jedním z vrcholů desky.

Téměř devítiminutová The Murder Mystery představuje se svými změnami tempa, mluvenými pasážemi a klávesovou psychedelií jedinou nepísničkovou položku, ale ukazuje, že i to formální experimentování je najednou nějak projasněnější, sofistikovanější, méně konfrontační. Což ovšem neznamená, že se temné barvy z tvorby kapely vytratily. Noční můry, existenciální úzkosti, dobré a špatné tripy i zlomená srdce jsou pořád přítomné, teď ale jakoby optikou ranní kocoviny, kdy všechny euforické stavy odezněly a proti tomu všemu jsme najednou mnohem zranitelnější. A ani závěrečná, music hallem inspirovaná After Hours, kterou půvabně neškoleným hlasem odzpívá Maureen Tucker, chmury nerozežene.