The Velvet Underground - The Velvet Underground & Nico

Ve své době hudební kuriozita bez širšího ohlasu. I za to málo publicity, které se jí dostalo, vděčila jménu Andyho Warhola, uměleckého guru kapely a spoluproducenta jejího debutu. S každým dalším rokem, který od vydání desky s banánem na obalu prošel, však její vliv narůstal. Jak tvrdí známý bonmot, elpíčko si koupilo sotva pár tisíc lidí, ale každý z nich pak založil kapelu. Pro velmi podstatnou část hudebního dění následujících desetiletí se tak stalo jakýmsi Velkým třeskem a jedním z nejoslavovanějších alb všech dob.

Mizivému komerčnímu dopadu v době vydání se nelze divit. Velvet Underground šli v mnoha směrech svým zvukem i obsahem písní zcela proti převládající rockové estetice. Svět je v jejich podání nevábným místem, labyrintem temných a bizarních zákoutí, závislostí a deviací, krása se v něm objímá s hnusem, něha s krutostí. Idealistickému květinovému pábení nemohlo být nic vzdálenějšího, než texty o drogových dealerech, sadomasochismu a smrti. Stejně tak hudba, v níž se čelně sráželo rockové písničkářství Lou Reeda s konceptuálními ambicemi Johna Calea, tvořila důsledný kontrapunkt skoro ke všemu, co se kolem hrálo.

Začátek je docela nenápadný a zdánlivě sladký, ale medová paranoia Sunday Morning provokuje právě svými podprahovými stíny. To I'm Waiting for the Man už nám nic nezastírá. Hrubý rock'n'rollový kostitřas s chrastící doprovodnou kytarou a Caleovým klavírním ostinátem sublimuje do hypnotické zvukové vlny podepírající vyprávění o feťákově anabázi za svým denním přídělem. Femme Fatale je první ze tří skladeb, v nichž Warholem na desku protlačená herečka a modelka Christa Päffgen alias Nico zazářila sólovým zpěvem, vznešeným i chladným jako hvězdná obloha, s okouzlujícím německým akcentem a aurou skutečné femme fatale. Následuje Venus in Furs, pro mě jedna z nejúžasnějších písní univerza, slastně paralyzující jako pohled do očí kobry. Caleova skřípající viola, prazákladní šamanské bicí Maureen Tucker, Reedův hypnotizující zpěv. „Shiny shiny shiny boots of leather“.

Do newyorského společenského přízemí se opět vydáváme s feťáckým boogie Run Run Run, které střídá opět Nico v hlavní roli večírkové mše All Tomorrow's Parties, v níž Reedova kytara bloudí a opile naráží do stěn. A zase drogy, a tentokrát tak realisticky jak jen to je možné. Dramaticky kolísající tepová frekvence písně Heroin za asistence horečnatých disonancí violy je téměř popisná, v textu Reed povyšuje fet na náboženský zážitek. There She Goes Again zabrousí do folkrocku, který ale v podání Velvetů spíš vyschle řinčí, v I'll Be Your Mirror nás naposledy rozněžní Nico, zatímco v The Black Angel's Death Song jako bychom zaslechli sjetého a hodně morbidního Dylana. No a v téměř osmiminutové European Son definitivně podjedou nohy a za šílené kytarové kakofonie se řítíme do temnot králičí nory místo abychom z ní vyšli na světlo.

Lze se pak ještě divit, že tohle album se stalo nevyčerpatelnou studnicí inspirace pro stovky následovníků včetně stejně významných gigantů typu Davida Bowieho, Siouxsie and the Banshees, My Bloody Valentine nebo Sonic Youth? Rock'n'roll a umění si tu podávají ruce s přesvědčivostí a plnokrevností, o jaké se pozdějším artrockovým estétům mohlo jen zdát. V písních Velvet Underground pulzuje život se vší špínou a poezií a vůbec nevadí, že vlastně odrážejí hodně specifický, sebedestruktivní ale taky úžasně kreativní mikrosvět podivínských existencí nabalených na Warholovu Factory. Žár, který z nich sálá je opravdový a nadčasový.