Vlasta Třešňák - Alter ego

Melancholicky povlávající barový jazzík Třešňákovi sluší, o tom jsme se před lety mohli přesvědčit už na albu Koláž. Nyní se písničkář k této poloze částečně vrací prostřednictvím spolupráce s tělesem nazvaným Temporary Quintet pod vedením saxofonisty ale i básníka či literárního kritika Jana Štolby. Na desce Alter ego se k této posmutnělé swingující vláčnosti uchyluje především v sebezpytných písních jako jsou Slečně Elle, Rodné číslo nebo závěrečná Kde mám svého koně? beroucí si na mušku prodejnost umělce (doslovnou i tu vnitřní) pod tlakem společenských i komerčních nároků.

Zemitě bluesrockový nápřah, který Třešňák se svým Bandem úspěšně pěstoval na trojici předešlých alb, však z jeho repertoáru nemizí. Oba přístupy se víceméně pravidelně střídají, přičemž ostřejší zvuk pochopitelně lépe sedne k ostřejším textům. Takových, co si se stavem naší společnosti neberou servítky, je na Alter egu opět dost, ať už je to Chytrá horákyně, Státní zaměstnanec, Krize nebo Píseň práce. Třešňák dovede se stejně pronikavým viděním zhustit jeden modelový bezdomovecký příběh (Nový prostor č. 33), pojmenovat nechuť veřejnosti otevírat staré rány (Promlčený) i hořce si povzdechnout nad reálnou podobou ideje, které říkáme svoboda (Poznaná nutnost). Jeho básnický pramen nevysychá, stále dokáže zasáhnout pravým slovem to pravé místo a neobyčejně působivé obraty sype z rukávu („Svědomí je kilo peří“). Občas je těžké určité pasáže rozklíčovat (Když Bůh rozdával „Tralalá“), ale takové se u Třešňáka najdou vždy a v případě autora, oplývajícího tak nespoutanou fantazií a mistrovskou prací s jazykem, to ani není žádná výtka.

Muzikantsky vyznívá trochu křečovitě dvojnásobná hostovačka Vladimírů Merty a Mišíka v Písni práce, pojaté jako poněkud neohrabaný bigbít. Naopak parádním číslem je zlověstně plíživý Státní zaměstnanec nebo následující, Jaroslavu Hutkovi věnovaná píseň Promlčený, kde Třešňák, jinak věrný své typicky rozvolněné dikci, zpívá s úsečnou naléhavostí. Temporary Quintet s ním našel společnou řeč téměř bez zádrhelů. Pružně se přizpůsobuje jak té naštvané tak i té lyričtější struně jeho výpovědi a slouží písním bez předvádění, přesto s nezpochybnitelným kumštem. Poselství písničkáře, který je jako jeden z mála s to unést poněkud patetickou nálepku „svědomí národa“ (sám by ji asi znechuceně strhnul jako první), tak nijak nestíní, naopak citlivě nasvěcuje.