Vlasta Třešňák - Němý suflér

Vypadá to, že jako muzikant se Vlasta Třešňák nakonec propracoval k určité ediční pravidelnosti. Už třetí album s rockově šlapajícím doprovodným Bandem během pěti let zaznamenává změnu na postu baskytaristy (Jan Volný nahradil Jiřího Kubíčka), nikoli však v kvalitě písniček. Ty jsou zase o chlup sevřenější a někdy skoro chytlavé (Chlape!, Vabank, Skleróza, Veni, vidi, vici), ale co se týče ostrosti vidění a pojmenovávání zlořádů pořád stejně nelítostné. Většinou se stále drží bluesrockové říznosti, ale Třešňák neopouští ani svojí lyričtější polohu jako ve skladbách Poločas, Skleróza nebo Cannabis, swingovým beglajtem a saxofonem pohánění Lipicáni zase připomenou období alba Koláž.

Terče, do nichž se Třešňák v textech strefuje, se příliš nemění, ale vzhledem k jejich trvanlivosti a odolnosti vůči podobným sisyfovským výpadům je to jedině dobře. Politické bahno, obecná kulturní úroveň, pseudosvět médií a celebrit, přizdisráčství, tuneláři, manipulace... S tím vším se Třešňák vypořádává bez rukavic, naostro, občas přímo adresně, přesto stále vynalézavě a drsně poeticky. Deziluze je v tomto případě příliš slabý výraz, častěji jde spíš o totální skepsi. Pro smířlivost není moc místa. Ani píseň, která nejdříve slibuje, že "naděj umírá naposled", si povzbuzující notu dlouho neudrží a nutně končí hořkým "Homo homini lupus" (Veni, vidi, vici). A veselejší to není ani jinde, na růžové brýle zkrátka Třešňák nevěří.

Kapela už tvoří jednotný organismus, ale i tak si myslím, že v tomhle směru jsou pořád rezervy. Muzikanti neexhibují, hrají účelně, ale taky dost konzervativně a neprůbojně, bez snahy něčím nečekaným, mimořádným podpořit Třešňákovy verše. Na druhou stranu ale není jisté, jestli by nějaké experimenty neodváděly zbytečně pozornost od textového sdělení, které je v tomto případě na prvním místě. Laťku nastavenou předchozími dvěma alby ale Němý suflér drží a hudební přístupností i překonává.