Yasmin Levy - Libertad

Specialitou izraelské zpěvačky Yasmin Levy je zanikající písňový odkaz sefardských Židů a jeho neortodoxní zprostředkování dnešku za pomoci současných hudebních jazyků, které měly v sítu času větší štěstí a s historií Sefardů jsou pevně spjaté. Zatímco na svých prvních deskách vycházela Yasmin z hudby východního Středomoří, kde má sama své kořeny, nyní staré sefardské texty a nápěvy (ale i vlastní autorské příspěvky) stále více přizpůsobuje stylům a jazyku Pyrenejského poloostrova, tedy původní domoviny jejich autorů.

Také pěvecky se výrazně posunula k vypjaté expresivitě jakou známe od zpěvaček flamenca nebo portugalského fada. Právě flamenco je základním stavebním prvkem písní na albu Libertad, i když málokdy ve své čisté podobě. Stylový záběr je širší, v úvodní La Ultima del Cancion jasně rezonuje tango, jinde objevíme přetrvávající inspiraci levantskou hudbou. Tím se Libertad příliš neliší od předešlých nahrávek, ale významnou a skvěle využitou novinkou je účast tureckého smyčcového orchestru, který se velkou měrou podílel na zvuku většiny skladeb, závěrečnou La Rosa Enflorence pak podmalovává výhradně on. Koexistence jeho klasicizujících ale orientálně ohebných partů s hispánským hudebním základem zní velmi originálně, vytváří vítané napětí a díky ní drží lano napnuté mezi oběma konci Středomoří stále pevně. Výborná je také práce perkusí včetně stylového tleskání. Vůči magnetizujícímu zpěvu Yasmin to může znít kacířsky, ale čas od času není od věci soustředit se chvíli jen na ně, jako třeba v písních Firuze nebo Aman Doktor. Jedním z vrcholů desky je pak duet Olvidate de Mi, v němž se Yasminin hlas kouzelně doplňuje s drsnějším témbrem španělské zpěvačky Concha Buika.

V těch písních je neředěný patos, na který není cynický středoevropan moc zvyklý, ale Yasmin ho můžeme věřit. Navíc nejeden zážitek skýtá nahrávka i po čistě instrumentální stránce, není uniformní, ale ani násilně stylově rozlítaná, což je jistě i zásluha producentského esa Bena Mandelsona.