Yasmin Levy - Sentir

Když Španělé v roce 1492 v opojení z definitivního osvobození Pyrenejského poloostrova od arabských vládců vyštvali spolu s nimi i početnou židovskou komunitu, rozprchli se její členové po celém Středomoří. Sefardská hudební kultura, jejíž původní podobu lze dnes už jen těžko rekonstruovat, pak nasávala podněty ze všech regionů, ve kterých se její členové usazovali. Z toho vychází i zpěvačka Yasmin Levy, jedna z nejvýznamnějších pečovatelek o tento odkaz, a starým nápěvům dává moderní podobu využívajíc hudebních prvků ze Španělska, Řecka, Levanty i Turecka, odkud pochází rodina jejího otce. Protože sama, ač narozená v Izraeli, nejvíce srostla s flamencem, zvolila právě tento žánr za hlavní vztažný bod pro své nakládání se sefardskými písněmi.

Právě na albu Sentir se tyto tendence projevily v plné síle, jistě i zásluhou kytaristy Javiera Limóna, kterého Yasmin pověřila i producentským dohledem nad nahrávkou. Limón připojil ke z větší části tradičnímu repertoáru v jazyce ladino i jednu vlastní kompozici a právě jeho Nos Llegó El Final patří logicky k těm flamencem nejvíce ovlivněným. Třikrát je pod písněmi podepsaná i sama zpěvačka: El Amor Contigo přizdobuje jazzová trubka, na vyznění písně Triste Vals se podílí citlivý klavír a do skladby Porque si Yasmin přizvala řeckou zpěvačku Eleni Vitaly. To je jeden z momentů, kdy flamenco ubírá ze své dominance a dělí se o prostor s východními vlivy. V závěrečné Yigdal se sólový i sborový zpěv v hebrejštině střetává s Limónovou kytarou, ve zpěvné Jaco nás k Blízkému východu táhne buzuki a flétna ney, a Una Pastora představuje dojemný virtuální duet Yasmin s nasamplovaným zpěvem svého otce Yitzhaka Levyho (zemřel v roce 1977), významného sběratele sefardských písní, na jehož práci zpěvačka s hrdostí navazuje.

Přes další drobné odbočky (slavné Cohenově Hallelujah převod do flamencové řeči neublížil, ale ani jí nijak zvášť neobohatil) ovšem flamenco formuje tvář většiny alba. Tomu Yasmin podřizuje i svůj vokální projev plný vypjaté emocionality, v němž využívá dramatického střídání jakoby zadržovaných tónů a akcentů. Nejexpresivnější je ve skladbě La Hija De Juan Simon, kde osciluje mezi intimní rozechvělostí a až hysterickou rozervaností. Yasmin se v této poloze na hranici přehrávání pohybuje s jistotou a nikdy jí zcela nepřekročí, přesto si myslím, že by občas mohla být o něco civilnější. V jejím neortodoxním podání sefardských písní je ale vždycky cítit opravdovost a hluboká oddanost hudbě, jejíž oživování a přetlumočení dnešku si zvolila za své životní poslání.