Kolik toho o kapele řeknou tour partneři? Pelican, La Dispute. Kolik souputníci z labelu? Mono, Maserati. Kolik slova členů samotných? Destrukce. Destrukce! Vystoupit z pohodlnosti, udělat něco nového, ostatní zničit – to je prý Easy Pain. Jediné, čím se trio z Kentucky nechalo svázat, jsou vlastní představy o zvuku současných kytar. A pokud bude za patnáct let většina rocku vypadat jako pošahaná reinkarnace grunge, tak nikdo nemůže říct, že nás nevarovali.
Easy Pain je od samého začátku důrazná deska a funguje na první dobrou. Skřípající Godman varuje i navnazuje, ale Young Widows jsou posedlí detaily, takže to celé funguje i na x-tou a to už se příjemně cítit nebudete. Easy Pain je promyšlenější než jejich tři roky staré In and Out of Youth and Lightness a jeho temnotu nedostanete na černém podnose. Můžete zhasnout světlo, vypnout LEDku na zesilovači, dokonce i hodiny na mikrovlnce a ocitnete se nepochybně sami v černé mlze. Druhá možnost je rozsvítit jeden pomalu rotující reflektor a pozorovat stíny všech těch normálních věcí, měnících se v děsivé odrazy jejich podstaty. A přesně to je Easy Pain.
Zvyšte rychlost na otáčkoměru a dostanete se do víru těch nejčernějších výhledů. Je jedno, jestli singl Kerosene Girl skládá poctu pozitivně groovujícímu post-punku, ten si z toho neodnesete. Expresi vystřídala subtilní symbolika a vy víte, že je něco špatně, že něco nesedí, a ten zneklidňující pocit budete mít v sobě až do Poslední mladé vdovy. Nakonec... číst dále
Kolik toho o kapele řeknou tour partneři? Pelican, La Dispute. Kolik souputníci z labelu? Mono, Maserati. Kolik slova členů samotných? Destrukce. Destrukce! Vystoupit z pohodlnosti, udělat něco nového, ostatní zničit – to je prý Easy Pain. Jediné, čím se trio z Kentucky nechalo svázat, jsou vlastní představy o zvuku současných kytar. A pokud bude za patnáct let většina rocku vypadat jako pošahaná reinkarnace grunge, tak nikdo nemůže říct, že nás nevarovali.
Easy Pain je od samého začátku důrazná deska a funguje na první dobrou. Skřípající Godman varuje i navnazuje, ale Young Widows jsou posedlí detaily, takže to celé funguje i na x-tou a to už se příjemně cítit nebudete. Easy Pain je promyšlenější než jejich tři roky staré In and Out of Youth and Lightness a jeho temnotu nedostanete na černém podnose. Můžete zhasnout světlo, vypnout LEDku na zesilovači, dokonce i hodiny na mikrovlnce a ocitnete se nepochybně sami v černé mlze. Druhá možnost je rozsvítit jeden pomalu rotující reflektor a pozorovat stíny všech těch normálních věcí, měnících se v děsivé odrazy jejich podstaty. A přesně to je Easy Pain.
Zvyšte rychlost na otáčkoměru a dostanete se do víru těch nejčernějších výhledů. Je jedno, jestli singl Kerosene Girl skládá poctu pozitivně groovujícímu post-punku, ten si z toho neodnesete. Expresi vystřídala subtilní symbolika a vy víte, že je něco špatně, že něco nesedí, a ten zneklidňující pocit budete mít v sobě až do Poslední mladé vdovy. Nakonec možná objevíte všechny ty drobnosti, které vám ve zběsilém víru unikly – což neznamená, že deska není každým coulem, každým bitem, každou drážkou na vinylu heavy as fuck.
Postmoderna už to má vlastně taky za sebou a na nějaké vyšší a nižší žánry se doufám nehraje. Přesto existují elementy, skrze které se budete cítit částečně doma. King Sol připomene zpomalené Refused, ale je to jen kapka v moři. Většina postupů rozruší víc než artwork alba, a pokud už se dostanete k něčemu tak domáckému, jako je bluesová slide kytara v Bird Feeder, tak si stejně řeknete veliké COŽE, protože v kontextu celku tímhle najdete Pýchu a předsudek v poličce mezi antologií nepálské science fiction.
Všechny ty drásavé scratche a vazby a disonantní akordy jsou intenzivní i nenucené, zmítání se mezi vyjadřovacími prostředky různých žánrů plní svůj účel a deska si udržuje hypnotickou atmosféru, ze které vám masivní, všeobjímající zvuk nedovolí se vykoupit. Tohle není dekonstrukce do bordelu, ale jeho pečlivá konstrukce. Žádný Take 1, ale vršení ruchů a vzruchů do momentu, kdy už na zdánlivě chaotické Jenga věži není místo. Young Widows s námi rozehráli šílenou hru a z hranic scény, ze které vyšli, zbyly jen doutnající trosky. Louisville je totiž moc na severu, aby odtamtud dorazil tak jižanský riff jako je Gift of Failure. A moc na jihu na to, aby mě mrazilo jako při Cool Night.
Recenze vyšla v časopise Full Moon #38.
73.33%
85.56%
76.43%
Komentáře