Foo Fighters - Concrete and Gold

Myslí tohle opravdu vážně? Kam zmizeli ti staří Foo Fighters? Jsou to ještě stále oni? I takové otázky si mohou klást posluchači při poslechu nového alba. A pravděpodobně nebudou daleko od pravdy. Devátá deska s názvem "Concrete And Gold" je totiž jiná. S příchodem nového člena Ramiho Jaffeeho se zdá, že kapele narostla křídla a dostala chuť na experimenty všeho druhu. Jsou to však stále ti Foo's , na které jsou posluchači zvyklí, jen je v kolekci jedenácti písní budou muset trochu víc hledat.

Hned na první poslech je patrná změna zvuku. Pryč je ona krystalická čistota všech nástrojů a zároveň, byť ne úplně, s ní trochu mizí jakási přímočarost. Skladby jsou zahaleny do zvláštního, až psychedelického oparu a z celkové nahrávky vyloženě čpí sedmdesátá léta. Sound nabyl mohutnosti a v některých písních až orchestrální monumentálnosti, charakteristický spíše pro progresivní rock. Samostatnou kapitolou jsou pro FF ne příliš typické sbory. Tu a tam písně uvádějí, mnohdy vyplují na povrch, aby podkreslily frontmanův osobitý projev. V celkovém součtu pak všechny nástroje a zpěvy dohromady vytváří zvukové stěny, typické třeba pro Pink Floyd či pozdější The Beatles, jež jsou vrstveny na sebe, po opakovaném pozorném poslechu je možné objevit další skryté stopy či smyčky. O obou zmíněných kapelách bude ještě řeč, neboť se jejich odkaz a inspirace jimi táhne albem jako zlatá niť.

Neobvyklý je i počet účinkujících hostů. Ve výčtu se jedná o skutečně slavná jména, která by posluchač asi sotva spojoval s kapelou jako Foo Fighters. Snad kromě smyčcového kvarteta je třeba hvězdné hosty brát spíš jako příjemné bonusy. Za zmínku stoji třeba účast Paula McCartneyho , který skupinu doprovází nezvykle na bicí ve skladbě "Sunday Rain", již si s chutí a skvěle zazpíval bubeník Taylor Hawkins. Velký Macca svou hrou, která v uvedené skladbě podtrhuje stylový punc The Beatles, jen potvrzuje slova Johna Lennona, že Ringo Starr nebyl nejen nejlepším bubeníkem na světě, ale dokonce ani v domovské kapele.

Samotné skladby i přes všechny avizované změny nesou jasný a nezaměnitelný rukopis skupiny. Již v úvodní miniatuře "T-Shirt" kapela naznačuje, jakým směrem a jak široce se bude nad albem rozkračovat. Lze zde najít stylově ryzí hitovky v duchu předchozí tvorby, a to "Run" a "The Line". Naopak píseň "Make It Right" může posluchače oprávněně vrátit do začátků formace, kdy natočila coververzi od Pink Floyd s názvem "Have a Cigar". "Sky is a Neigborhood" nese prvky hymnického stadiónového rocku a patří rozhodně mezi nosné pilíře koelkce. Naopak psychedelická "La Dee Daa" může být pro mnohé překvapením. "Dirty Water" je typickým příkladem roubování poklidné atmosféry známé především z alba "Skin and Bones" s dravější tváří kapely. Tam, kde by však posluchač čekal kytarový nářez, nastoupí syntetizér obsluhovaný samotným producentem alba Gregem Kurstinem. Daný part posunul do let osmdesátých, což vůbec není na škodu.

Za skrytý diamant lze považovat možná nenápadnou, ale zato hitově potencionální "Arrows". A je třeba zmínit i výbornou "Happy Ever After (Zero Hour)", která jako by vypadla z bílého alba samotných The Beatles. Kolekci uzavírá monumentální titulní skladba, která svou strukturou, sbory a vygradováním připomene již zmíněné Pink Floyd a je velmi působivým ukončením celé nahrávky.

"Beton a zlato" je doslovný překlad novinky od Foo Fighters. A lze ji tak i vnímat. Stojí na pevných betonových základech, na které je fanouškovská základna zvyklá, a do toho kapela šperkuje a vyšívá zlatou nití. Vytváří tak vskutku velké rockové album. Je otázkou, co na to skalní posluchači, kteří mají FF zažité jako přímočarou skupinu, která sází jeden hit za druhým. Asi čas ukáže, nakolik bude tato nahrávka milníkem a jestli nově nastolený směr bude tím pravým. V každém případě si deváté album zaslouží devět bodů z plného počtu. Ten desátý si schovám třeba na to následující.