Marina - Princess of Power

Marina (dříve Marina and the Diamonds) ze scény nikdy úplně neztratila, její šestá studiovka "Princess of Power" působí jako něco víc než jen další řadovka. Po menší tvůrčí i zdravotní pauze se vrací jako nezávislá umělkyně - silnější a teatrálnější. Výsledkem je deska, která vypadá jako disko koule v psychoterapeutické ordinaci.

Na předchozí "Ancient Dreams in a Modern Land" měla Velšanka až příliš sešlápnutý plyn za volantem manifestačního buldozeru. Mělo se jednat o oslavu ženskosti a její nadvlády nad maskulinním světem. A i přes zjevné umělecké kvality se bohužel z celého díla vytratila hravost a cit pro zapamatovatelné melodie.

Pak nastalo několik zásadních změn, které tvorbu Mariny Lambrini Diamandis začaly posouvat do jiných vod. Ukončila spolupráci s velkým hudebním vydavatelstvím a pustila se na nezávislou scénu. Především jí ale byl po dlouhodobých pocitech vyčerpanosti, deprese a úzkosti diagnostikován chronický únavový syndrom, se kterým se postupně začala vyrovnávat a léčit. Novinka proto odráží její rekonvalescenci, a přestože tvrdí, že její životní energie běží zhruba na sedmdesát procent, ze samotného poslechu to rozhodně nepoznáte.

Úvodní titulní skladba nenechá nikoho na pochybách, že se Marina rozhodla přepsat svou sílu novým jazykem. Už to není energie ve stylu ženy vládnou, která vás posadí na zadek. Jde o sílu tichou, uzdravující a navýsost osobní. Hudebně se přitom nahrávka pohybuje na hranici retro nostalgie a moderního art popu, který odkazuje na ABBu, Kylie Minogue i Madonnu.

Lyricky se zpěvačka sice stále drží své tradiční domény - identity, společenské role žen a otázky, co vlastně znamená být silná. Tentokrát ale přidává i ironii a sebereflexi. V písních jako "Butterfly" nebo "Adult Girl" se pokouší rozebrat vztah k vlastní zranitelnosti a k tomu, jak ji společnost bere nebo nebere. Přesto někdy padne do pasti až přílišného sloganismu - občasné refrény ve stylu "Power is kindness, power is me" působí spíše jako citát na tričko než jako hluboká výpověď. A je to škoda, protože když Marina chce, umí být velmi výstižná a přesná.

Už třeba samotný název skladby "Cuntissimo" zvedá obočí, ale Marina ví, co dělá. Představuje queer hymnu, disko prohlášení a performativní výkřik v jednom. Místy připomíná house klasiky z devadesátek, místy jako by skládala poctu hyperpopovým ikonám - nechybí samplovaný hlas, efekty jako z klubového remixu a naprosto absurdní, přesto osvobozující text.

Je to záměrná přeháňka, ve které se ale skrývá hlubší sdělení: o síle, která nemusí být vnímána jako mužská, o vlastnictví těla a o ženské identitě mimo patriarchální rámce. "Cuntissimo" je odvážná, zábavná a nebojí se být nepochopená.

Oproti tomu nejvíc klasicky marínovská píseň v tracklistu "I