Paul McCartney - The Boys Of Dungeon Lane

Andrew Watt si pomyslné producentské ostruhy vysloužil prací pro Justina Biebera, Post Malonea či 5 Seconds Of Summer. Pověst kouzelníka, který zasloužilé muzikanty dokáže vytáhnout z veteránské letargie a dát jim prostor ukázat, že ještě nepatří jen do učebnic hudebních dějin, si ale začal budovat až v roce 2020. Tehdy připravil desku "Ordinary Man" Ozzymu Osbourneovi. Pak už to šlo ráz na ráz: The Rolling Stones, Elton John, znovu Ozzy, letos znovu Stouni, nemluvě o mladších Eddiem Vedderovi, Pearl Jam nebo Lady Gaga. Pokaždé ušije album na míru, nabídne skvělý fanservis a zároveň při poslechu nevzniká pocit, že by dotyčné osobnosti nutil k recyklaci. Právě naopak.

V případě Paula McCartneyho je nicméně třeba škrtnout zmínku o veteránské letargii - kolekce "The Boys Of Dungeon Lane" vznikala tři roky po krůčkách mimo jiné proto, že třiaosmdesátiletý muzikant zvládl během té doby odehrát zhruba sto třicet téměř tříhodinových koncertů. Jiná je ještě jedna věc, která většinu výše zmíněných projektů spojuje: Watt totiž do studia většinou pozval hvězdnou sestavu muzikantů. V tomto případě se výsledná nahrávka přibližuje trojici pouze číslovaných McCartneyho sólovek. I tady si totiž Paul nahrál prakticky všechny nástroje, producent tu a tam přidal kytaru, jinde syntezátor, onde klavír nebo tamburínu.

Dává to logiku. Novinka je totiž jasně koncipována jako hluboce osobní reflexe vlastní minulosti, vzpomínek a vůbec konceptu vzpomínání jako takového. "Nikdo nemůže vymazat / Dny, které jsme nechali za sebou," zní v prvním zveřejněném singlu a jasně to vystihuje album jako celek. V nesmírně citlivé skladbě "Salesman Saint" tu McCartney vzpomíná na matku a tvrdý život, který jeho rodiče vedli. Na život, "který už nedokázali dále snášet, ale stejně pokračovali dál". "Home To Us", vůbec první duet s beatlesovským souputníkem Ringem Starrem, přináší barvitě vylíčené vyrůstání v poválečném Liverpoolu, "Down South" připomíná společné výlety s Georgem Harrisonem, "Mountain Top" zase zřejmě odkazuje k poněkud jinému druhu cestování.

Skladby přímo odkazující k minulosti doplňují písně obecnější, pro McCartneyho typicky pečlivě vystižené momentky z běžného života. Love song "Ripples In The Pond" pracuje s funkční metaforou kruhů šířících se po vodní hladině, závěrečná "Momma Gets By" je silnou poctou všem matkám, které za svou rodinu bojují navzdory nepřízni osudu. "Momma gets by while papa gets high," zní tu v krutě výstižném verši. Centrem některých skladeb se stává vzpomínání samotné: v "Lost Horizon" jej vyvolává vzdálený hvizd vlaku, v "Days We Left Behind" staré fotky.

"The Boys Of Dungeon Lane" se přirozeně mění také v reflexi vlastního stárnutí. Paul McCartney zní křehce, hlas se mu místy chvěje a Watt se to nesnaží skrývat. Deska si udržuje přirozenou syrovost, a když už zpěvák ne úplně jistě zvládne typické výšky ("Life Can Be Hard"), na albu to slyšíte. Jakkoliv věk McCartneyho hlas přece jen trochu otupil - i když zakřičet, jako třeba v otvíráku kolekce "As You Lie There", pořád umí -, nikterak nesnížil jeho autorské schopnosti. Pořád je to silný melodik, který sype z rukávu zapamatovatelné, ale nikoliv prvoplánové nápady. Často se vynoří vlastně nečekaně a jinak spíše jen nadprůměrnou píseň najednou rozzáří. Tahle schopnost hodně pomáhá zejména v trojici od "We Two" po "Never Know", kde se album přece jen lehce zadrhne.

Tak jako tak, "The Boys Of Dungeon Lane" je silnou sbírkou výrazných skladeb, které představují hned několik McCartneyho tváří - a bez sebevykrádání. Andrew Watt přirozeně vede posluchače od tvrdších kusů k jemnějším, od vcelku řízného rocku přes akustické písně a zpět, hladce a bez větších zádrhelů. Zvukově barevná deska - nádherný je vpád jazzového bandu do "Salesman Saint" - brání tomu, aby se vzpomínání zvrhlo v uplakanou a jen pomalu se táhnoucí nostalgii.

Určitý smutek, který vzpomínky "na dny, které zůstaly za námi" vyvolávají, patří k věci. Převažuje ale spíše optimismus. McCartney v minulosti vidí to dobré. "Svět kolem nebyl bezpečný, to místo se rozpadalo / ale byl to pro nás domov," notuje si s Ringem Starrem v "Home To Us" a podstatu nahrávky tahle rozverná píseň vystihuje docela přesně.

Paul McCartney a Andrew Watt staví na "The Boys Of Dungeon Lane" z povědomých prvků, zároveň ale překračují představu dokonalé fanouškovské libůstky a chytré práce s odkazy, jako tomu bylo u "Patient Number 9" Ozzyho Osbournea nebo, s jistým odstupem bráno, na "Hackney Diamonds" od Rolling Stones. Tady se víc nabízí srovnání s "Every Loser" od Iggyho Popa, dalším z Wattových úspěchů. Tohle je totiž svěží, aktuální dílo zkušeného veterána, který svou relevanci neztrácí.

Druhý pohled Pavla Parikrupy (9/10)

Vydání nového alba Paula McCartneyho jsem měl po minulé dvě dekády vždy spojené s telefonátem od Mira Žbirky. Teď, když Macca uvedl novinku "The Boys Of Dungeon Lane", jsem si zase říkal, co by na ni řekl Meky. Asi by se mu hodně líbilo, že skoro všechny nástroje si Paul obsloužil sám a že to zase udělal velmi invenčně. Rozplýval by se nad parádním prvním duetem Paula a Ringa i nad tím, že i když je album hodně vzpomínkové, neutápí se pod mazlavou vrstvou patosu.

Zcela jistě by se mu líbilo, jakou práci odvedl producent Andrew Watt - protože, cituji, "v pop music se staří učí od mladých". Watt je skoro o padesát let mladší než McCartney a určitě zažívá naprosto neuvěřitelnou profesní fantazii. Svým entusiasmem a schopnostmi úžasně nakopnul Ozzyho, Iggyho, Pearl Jam, Eltona Johna a v jednom roce vycházejí jím produkovaná alba Brouka Paula a Rolling Stones, kde mimochodem McCartney opět hraje v jedné skladbě na basu. Producent se navíc stal spoluautorem pěti skladeb kolekce.

Křehkost hlasu člověka, kterému je už hodně přes osmdesát, je znát. K těm písním, které se vracejí do poloviny minulého století, to pochopitelně a krásně patří. Přesto si Paul dovolí přitlačit, skoro by se dalo říct i zařvat ("As You Lie There"), a hlavně posluchače rozpustile zasypává melodickými linkami a nápady, které umí snad jen on. Pořád na nás pomrkává s mladickou jiskrou v oku a s lehkostí sobě vlastní vypálí povznášející hudbu ("Ripples In A Pond", "Come Inside My Mind"), neodolatelné milostné písně ("We Two") a dojemné vzpomínky na rodiče ("Salesman Saint"). A taky má dvacátá sólová Paulova deska parádní zvuk. Otestujte fakt skvělý Dolby Atmos.

I přes mírně nostalgickou náladu desky, která funguje jako soundtrack k listování fotoalbem velmi starých černobílých snímků, převládá radost. Radost z dobrých věcí, které nás potkaly, z krásné hudby, která přetrvá dekády, ze života. Protože jak už někdo (a my víme kdo) řekl: "And in the end...". Zbytek si každý beatlesák doplní sám.

]]>